5 jarních zářezů

Shrnutí posledního víkendu bude od každého určitě jiné, hlavní ale je, pokud převažují pozitivní superlativy. Pokud to jsou slova jako nejhustější, pěkně jsme to nasypali, nebo osobní prvosjezd a k tomu krásné jarní počasí, je jasné, že poslední víkend byl vážně vydařený.

Celý týden jsem ve škole v Praze sledoval, že severní trojkombinace Kamenice, Jizera a Mumlava mají vodu, nebo se tomuto stavu rychle blíží, a tak netrpělivě vyčkávám na čtvrtek, kdy jsme domluveni s Ivanem a Jirkou, že se domluvíme a o den později bychom vyrazili pádlovat. Na počátku týdne se ještě ozývá v diskuzi Radůza, která by také ráda někam vyrazila a má v pátek volno.
Ivan ani Jirka bohužel v pátek nemůžou, ale nakonec se ozývá Libor, že by jel. Nicméně Radůza už večer nereaguje a ráno to ruší, takže v pátek sedím doma a postupně si odškrtávám školní resty. Zároveň začínáme diskutovat o vodě v sobotu, na kterou se hlásí Radůza, Jirka Hilner a já s Matějem. Odjezd v 10 je pro všechny snesitelný. Večer ještě píše Vašek, že by se přidal, ale až odpoledne s tím, že se zkusí domluvit ještě s někým na výroční schůzi, která by určitě dala na samostatný článek.
Ráno se kolem 9:45 scházíme u loděnice. Na místě činu jsou Honza Kulhánek, který si upravuje sezení ve svém novém Remixu, Libor, Matěj a já. Honza hned avizuje, že pojede až odpoledne. Do 10:15 čekáme na Jirku a na Radůzu. V 10:20 telefonicky zjišťujeme, že Radůza se rozhodla jet dopoledne na běžky a pojede až s odpolední partou ve dvě. S Matějem nás tedy zachraňuje Libor, kterému se sice na rozjezd na Kamenici za 13 kubíků nechce, ale ochotně nás hodí do Plavů a jede si zajezdit do Vysokého na snowboardu.
V 11:10 sedáme v Plavech na vodu a máme v plánu jet až na Spálov a buď stihnout v 13 vlak nahoru, nebo by nás tam Libor vyzvedl. Necelé dvě hodinky jsou celkem šibeniční termín, ale za 13 je to reálné bez zbytečného zdržování. Cesta dolu celkem ubíhá, Schody, Okýnka, pod Prádelnou řešíme, jestli si ji nevynést, ale raději pokračujeme. Rychle mrkneme do Rozstříleného, ale hned to v pohodě dáváme v pořadí Matěj jako první a pak já. Stromy na konci máme v plánu objet vpravo. První je jen těžko rozeznatelný, ale víme, kde je, takže přešoupáváme vpravo po kamenech u břehu a druhý je již posunutý, takže vpravo bez problému skáčeme do válce a pokračujeme za občasného natáčení dál. U Tobogánu potkáváme Litevce na nafukovacích katamaránech, kteří nám po zastavení sdělují, že průjezd je čistý, takže ani neprohlížíme a jedeme na oči, tentokrát první já, ale za této vody je to absolutně bez problému.
Všechno je krásně zalité a tak za stálého šplouchání a cákání vody jsme za chvilku v Jesenném u prvního jezu, odkud se spojujeme s naší horskou spojkou a domlouváme se, že nás nabere na Paraplíčku. Za druhým jezem si skočíme stupeň vlevo, který by sice snesl více vody, ale i tak byl pěkný. Moc se nezdržujeme, neboť máme v plánu ještě vynést si kus Vošmendy. Tím jsme do svých deníčků přidali další zářez za 200 metrů tohoto potoka, který určitě máme v hledáčku, ale až poteče více vody. Končíme na Paraplíčku, které je za 50 kubíků úplně zalité, takže jen krátce posurfujeme na jedné vlnce a poškádlíme tréninkově jeden váleček a již odpočíváme na břehu před Jizerou s odpolední partou.
Ve 14:40 se scházíme na Mýtě a plán zní jasně, Jizera do Vilémova a pak případně druhé kolo. Po převezení aut nasedáme na vodu v početné skupině vedené Pepou a následované Honzou, Vaškem, Matějem, Robertem, Radůzou, Liborem a mnou. Ostrov dáváme vlevo a v půlce zastavujeme a koukáme na pravé rameno. „To by šlo, ne? Takhle prostředkem, trošku doprava, a dole to asi nebude moc držet.“, jak navrhuje Honza. S tím souhlasíme a tak vynášíme s Matějem a Vaškem nahoru a dáváme pravé rameno, všichni čtyř bez problémů, jen by sneslo víc vody. Zářez číslo dva. Až do Vilémova je krásné pohoupání. Nakonec mě ještě Matěj vyhecuje, aby bylo co stříhat, takže Vondráčka jsem vzal lehce vpravo od středu a vyjíždím přesně středem válce a on za mnou. Při převlékání se domlouváme na neděli na 9 u loděnice. Večer se mi ještě ozval Vytoun, se kterým jsme se potkali předešlou neděli na Kamendě, jestli někam nepojedeme.
Ráno se domlouváme, že pojedeme nejdříve Jizeru od jezu v Horním Polubném. Cestou ještě volá Míra, jestli nejdeme, že by se přidal. Po desáté se tedy scházíme na domluveném místě ve složení Vašek, Míra, Vytoun, Matěj a já. Převezeme auta a vzhůru na vodu. Pár stupňů s válci, pár skoků a už jsme u nejvodnatějšího vodopádu v republice. Ano, je to Jizerský vodopád, nebo též Cutisin. Prohlížíme a postupně s jištěním všichni bez problémů sjíždíme. Třetí zářez. Sluníčko svítí a my to valíme přes Mýto směr Ostrov. Domlouváme se, že pojedeme vpravo, což všichni až na mě dávají bez problému. Já jsem se opřel o rozřazovák a než najíždět pozadu, tak radši volím levé rameno. Pod Ostrovem vysedáme, vynášíme a dáváme znova pravé rameno, což se opakuje ještě třikrát. Pak jedeme dolů, občas jsme si pohráli v nějakém válečku a potrénovali přejezdy a vysedáme ještě před Vondráčkem, kde máme zaparkované auto.
Naskládáme lodě do Vytounova auta a bez převlékání vyrážíme na Mumlavu. Bohužel se odpojuje Míra, který nám ale převáží auto, za což mu patří velký dík. Na Mumlavu sedáme u mostu. Stav kolem 100 cm nedává moc na výběr mezi průjezdy, ale na stupních a průskocích to stačí. Člověk se ani nestačí rozkoukat a už začínají pěkné stupně, pod kterými občas čekají vypečené válečky.
Jedu za Vaškem jako druhý a Matěj se mě najednou ptá, jestli nepůjdeme prohlížet. V tu chvíli mi nějak nedochází, že ta hrana, za kterou Vašek chvíli potom zmizel, byla známá Podkova a tak jen Matějovi stihnu odpovědět: „Ne, proč?“, a pokračuji bez rozmýšlení do míst, kde Vašek před chvílí zmizel. Na pravé horní hraně, když se mi otevře pohled dolů, mi dochází, že tohle nebude „jen další“ stupeň. V tu chvíli již jen stíhám poslední záběr vpravo, který mě posílá přímo dolů do válce, který odtéká směrem doprava, takže náklon vpravo po proudu a již se pohupuji dole v bazénku. Občas je zkrátka lepší nevědět, o co jde a dozvědět se to až potom. Vytoun na Solu jede taky bez problému. Chvíli čekáme a pak se Matěj objevuje nahoře na pravé straně Podkovy. Malý skalní výstupek směrem ke středu ho ale pošle k pravé straně ke skále a než stíhá vylehnout, tak ho spodní válec podemílá a tak dojíždí do bazénku hlavou dolů, ale bez problému zvedá s foťákem na svém místě. Čtvrtý zářez.
Hned za Podkovou je pěkný stupeň s válečkem. Všichni v pohodě projíždíme, ale Matěj netrefí optimálně poslední záběr a skáče do válce lehce zešikma, což končím tím, že v něm zůstane viset. Naštěstí válec v pravé části nedrží tolik, tak Matěj pozadu vyjíždí bez ztráty kytičky.
Řeka i nadále neubírá na obtížnosti a tak stále skáčeme jeden stupeň za druhým, až dorážíme k vysokému jezu u pily, který obnášíme vpravo. Škoda, že není více vody. 100 cm sice není špatných a na úseku po jez to stačilo, i když člověk párkrát škrtnul, pod jezem je ale úbytek do náhonu značně cítit, takže většinou i v jediném možném průjezdu škrtáme o dno. I tak to ale byl skvělý zážitek a při průjezdu posledním válcem je nám jasné, že Mumlavu nejedeme naposledy. Pátý zářez.
Pak následuje ještě Jizera, pod Ostrov. Ostrov jedeme nejdříve dvakrát vpravo a na závěr si dáváme pro zkompletování levé rameno. Abych otestoval sílu válce na konci levého ramene, tak se ho rozhoduji dát na komoru. Při posledním záběru mi je jasné, že musím pořádně zabrat, protože ani za 22 kubíků není malý, ale bez problému ho projíždím. Ještě pár závěsů pod kameny a už jsme u vysedacího místa, takže navazujeme lodě na auto, vyvážíme Vytouna zpět k jeho autu u mostu na Mumlavě a ještě jednou koukáme na Podkovu, kudy by to asi bylo nejlepší. Po prodiskutování všech možností vyrážíme kolem třetí zpět domů a tím končí vyprávění z tohoto vydařeného víkendu.
Velké díky patří všem, kteří se na tom všem účastnili, a doufám, že jsme si to všichni stejně užili.
Vojta
odkaz na
video od Matěje: http://vimeo.com/39507806