Jak jsem pádloval o 106

Jen z čiré zvědavosti jsem přijal pozvání k účasti na ultramaratónu na mořských kajacích pořádaném Ondrou Niklem a pojmenovanému Pádluj o 106. Zkusit se má všechno….

       V pátek v podvečer se pomalu sjíždíme na Slapech v cíli závodu v kempu Lesní zátiší. Vládne zde mírný chaos a tak se raději vydávám spát na místo startu do loděnice v Týnu nad Vltavou, abych nemusel vstávat už ve tři, ale jen v půl páté. Start je totiž stanoven na 5.30  v sobotu 3.9. Ráno ve tmě a mlze, kdy není vidět na 100metrů nervózně přešlapuji okolo auta a vyhlížím ostatní. V 5.40 volám Ondrovi…"Dělej, kde seš?! Jsme nasáčkovaní mezi mostama!“ Dostávám sprdunk. Rychle házím kajak na vodu a záda mých spolupádlerů se mi v mlze objevují přesně v okamžiku startu.

      První kilometry se sžívám s lodí a pádlem, neb jsem na tom seděl naposled před dvěma roky na Sardinii. Ani jsem se  nerozhýbal a vystupuji na přenášení. Ostatní se fotí a já se ocitám sám na vodní hladině a v mlze. Na meandrující řece hledám nejkratší cestu sledováním stop, které ve vrstvě sinic vyryli jezdci přede mnou. Když se přiblížím ke břehu lemovaném nahusto rybáři, sklízím bud překvapený obdiv a nebo naštvané ksichty, podle toho, jak daleko se jim proženu okolo vlasců. Že „proženu“ bylo silné slovo si uvědomuji po čtyřech hodinách pádlování, kdy mám za sebou teprve třicet kilometrů. Na lehce vypočítanou dobu jízdy se snažím rychle zapomenout a kochat se okolím vystupujícím z ranní mlhoviny.

Modrá obloha nad ní šedý most, červenohnědé skály, bíle břicho asi metr dlouhého mrtvého úhoře, ostře kontrastují s jedovatě zelenou vrstvou sinic.

      Dojíždím dva odpadlíky z čelní skupiny a přes nás se prohnal mixový debl. Tak nějak se střídáme v prorážení vody, která má konzistenci zelené hrachové polévky smíchané s olivovým olejem až ke hradu Orlík. Je poledne, vedro. Zastavuji, svlékám se a zapíjím carbosnack pivem, protože ionťák mi už nejede. To mě nakopává a vyrážím mezi houf plachetnic, které křižují nejširším místem orlické přehrady. Při jejich předjíždění ( málo jim fouká ) se jich provokativně vyptávám, jestli jedu dobře k hrázi. Ruce i záda mám už dávno umrtvené a vše okolo krku ztuhlo. Konečně hráz, víc jak půlka za mnou. Na jásání nemám čas, přistávám co nejblíže a po zarostlé cestičce přenáším. Ostré hrany kajaku mi při prodírání podrostem probraly k životu otupělá ramena. Ve tři odrážím z pod hráze, už mě nemůže pomáhat muzika z MP3, protože jsem někde ztratil sluchátka. Voda je tady průzračně čistá, žádní rybáři, plachetnice ani jiná plavidla. Přede mnou dlouho nikdo nejede a tak potkávám volavky a dokonce i ledňáčka i když jsem si zprvu myslel, že už mám halucinace.

      Na přenášení Kamýku se sotva vleču. Na schodech, vedle převážecích vozíčků na lodě, do sebe na střídačku cpu chleba, špek, enervit, ionťák, čokoládu a vše zapíjím pivem. Polknout, zašprajdovat a dál. Na jedné chatě při břehu jsem zahlédl závodnické číslo hozené přes zábradlí. To už asi nebude daleko do cíle, raduju se.

“Já jsem to vzdal“ Haleká na mě. “Máš to ještě 28“. Je šest a tak  rychle počítám. Na výsledek si přikazuji zapomenout a vůbec dál nemyslet. Jen pádlovat.

      Břeh teď lemují samé hausbóty a z nich se line vůně připravovaných večeří a grilovaného masa. Kilometrovník 120, mám chuť se na to vys… Čas, ruce, pádlo, loď, všechno se to vleče. 112 já snad jedu proti proudu, na 108 odmítám pozvání na polévku od dam na hausbótu. Už bych do lodi nesed. 105 nekomunikuji s nikým. Pak padá tma, již není možné rozeznat kde je země a kde řeka. Támhle nad vodou jezdí auta, to by mohl být asi most, míří tam  červené a zelené světýlko projíždějící plachetnice. Za pilíři ohníčky v kempu a nafukovací cílová brána. Konečně, 106 km za 14.43. Zastavuji, snažím se vystoupit a zjišťuji, že jsem skoro zapomněl chodit. Dává se do mě zimnice, cvakám zuby. Povoluji si začít myslet.

 Ale na otázku, jestli příště znovu, je ještě brzy.