Po delší odmlce druhá část první altajské odyssey. V tomto díle se dočtete o Střední Katuni, dvě stě metrech Kadrinu a Ursulu
Budím se v šest ráno a je docela chladno. Až tak chladno, že je všechno kolem omrzlé. Vysoukávám se ze žďáráku a spacáku a jdu se nejdřív na rozhýbání proběhnout kousek po cestě a mrknout z dálky na úvodní peřej. Pak se vracím a nahřívám se u ohně.
Ač máme před sebou 40 kilometrů střední Katuně, nikdo nikam nespěchá. Vaříme čaj, vydatnou snídani, řeší se, kdo pojede a kdo převeze auta. Přejezd je hodně dlouhý a vede přes sedlo Чике-Таман, kudy jsme přijeli. Naštěstí se pár lidem nechce, takže s převozem nakonec nejsou problémy. Dle informací by nás měla čekat trojková voda se třemi výraznějšími peřejemi, ale všichni se shodují, že je hodně málo vody. Dle naplavenin na břehu tu loni v létě bylo o povodních asi o dobrých 8 až 10 metrů víc vody.
Na vodu sedáme kolem jedenácté. Čeká nás 500 metrů mírně tekoucí krásně modré vody k první peřeji, která se jmenuje Ильгумен. Ptám se Sancheze, jestli ji půjdeme prohlížet. Z dáli vypadala docela zajímavě, tak jsem si říkal, že by se tam dalo třeba něco málo natočit. Prý, že to nemá cenu, že ji pojedeme ze středu doprava. No fajn.
Najíždím asi pátý, jedu za Irou a tak nějak se nesoustředím, prostě jedu za ní. Je to solidní big water, takže všichni střídavě mizí a zase se objevují. Pak mi Ira mizí za vlnou, a když se na ni vyhoupnu, tak vidím, že se ženu do docela solidního vlnoválce. Ira se tam zabydluje a já už nemám čas ve své roztržitosti nic udělat, tak se jen na poslední chvíli pokusím to přiboofnout.
Válec mě i v Directorovi loopuje, automaticky zvedám a už v něm surfuji bokem. Nicméně se zdá, že by to dopředu mohlo jít, tak to zkouším, jenže na rozhraní se zastavuji a natahuje mě to zpátky, přičemž jdu zase hlavou dolů. Tentokrát čekám na eskymáka trochu dýl a zvedám horko těžko až na třetí pokus. Pak mi dochází, proč mi šlo zvedání tak špatně. Napůl mi spadla šprajda a třetina Directora je plná vody. Ač je kolem mě dokonalý obraz zkázy, kde všude plavou lidi, lodě a pádla, tak jedu na břeh vylýt. Co se přesně stalo, jsem zjistil až časem na tomto videu.
Vylézám na břeh, vytahuji loď a vyndávám si házečku. V tu chvíli plave kolem Otec Ivan, tak na něj volám a házím mu házečku.
Hod dobrý, ale patnáct metrů je tady trochu málo. Nicméně asi by to stačilo, kdybych druhý konec udržel levačkou. Jenže ta je tak zmrzlá, že ho neudržím a tak letí do vody taky. No skvěle, přemýšlím, jestli za ní skočit, ale rozmýšlím si to. Jen bezmocně koukám, jak odplouvá. To je naposledy, co jsem ji viděl. Vylévám tedy loď, nasedám a chystám se pomoct, ale všechno už je odloveno.
Chvíli se sbíráme a pak pokračujeme dál. Střídají se tu úseky, kde voda jen líně teče a úseky, kde jsou vlny, sem tam nějaký válec. Celkem příjemné na trénování chytání vracáků a výjezdů na větších řekách, když máte trochu fantazie. Koukám se po házečce, ale moc tomu nevěřím.
Časem se objeví na obou březích skály a Katuň se mezi nimi zase trochu rozeběhne. Vlny tu jsou fakt velké, myslím, že jsem asi nic moc tak velkého v Evropě nezažil, a to je to „jen“ malá voda, normálně je víc. Mám z toho oči na vrch hlavy, ale hrozně si to užívám.
Před jednou zastavujeme v místě, kde se vlévá do Katuně Kadrin (Кадрин). Posledních 200 metrů je takový hezký katarakt tak WW IV. Jdeme si ho prohlédnout a pak si ho společně s Kirillem dáváme.
Zbytek jistí. Jelikož to je jen menší říčka, cítím se tu jak doma. Poté dáváme pauzu na prosluněné pláži, svačíme a diskutujeme.
Myslím, že Kadrin byl jediným významnějším přítokem, který cestou byl. Dál nás čekaly ještě dvě větší peřeje a množství menších. Obrovské vlny si člověk časem začne užívat, ač má občas dojem, že nahoru prostě nemůžu vyjet.
Když zrovna není jeden z rychlejších úseků, člověk se stále kochá tou nádherou kolem, ale občas tu jsou i docela zajímavé věci. Jestli v kilometráži soutěsek na Lechu je napsáno, že tam můžete potkat vraky aut, tak to je ještě nic, protože na střední Katuni, pokud ho neodnesla velká voda dál, tak potkáte pontonový most, jak se tu válí na břehu. Rybářský stan, který vypadá jako přenosná kadibudka, byla už jen taková malá třešnička na dortu.
Pak už mi začala být docela zima, tak jsem poslední větší záležitost ošidil úplně mimo vlny. Občas to člověk moc nechápe, byly tam tři velké válce a nejjednodušší cesta byl v nájezdu traverz zleva doprava a pak rovně. Ale většina jela první válec zleva a pak travers nad dalším válcem doprava. Možná se to mění s vodním stavem, ale určitě bych tak některé raději nevedl.
Na posledních kilometrech už cítíte, že máte v rukách docela dost napádlováno, takže když se před vámi po čtyřiceti kilometrech objeví silnice a na břehu auta, tak se už docela těšíte na teplé jídlo a další párty.
Jenže pak přišel Sanchez s myšlenkou, že ještě dáme Ursul, který se vlévá do Katuně na vysedačce. Prý tam byl nějaký strom a chce vědět na zítra, jestli tam je pořád. Chvíli si to rozmýšlím, ale tři kilometry creekování se zdají být v pohodě, takže navazujeme a jedeme nahoru.
Silnice je tu krásná nová, ještě se kolem ní dostavují gabiony, což je tak trochu neuvěřitelné, protože jsme v úplném zapadákově. Ale odpověď všechno vysvětluje. Papalášové si postavili kousek níž obrovský rekreační komplex, kam je vstup zakázán a v rámci toho se postavila také silnice a vysokonapěťový přivaděč. Kajakáři jásají, dříve prý byla silnice fakt hrozná.
Nasedáme na Ursul. Je to taková Kamka, trochu méně vody a sem tam kratší bazének. Jsem tu jako doma. Trochu mě překvapuje, že někteří, kteří na Katuni neměli problémy, tak tady se zdáli trošku bezradní, jak to bylo více technické. Za necelou hodinku jsme dole. Použil bych Vávrovu hlášku, když dal Jizerku za 10 kyblíků: „Jako nádhera, no ale já si myslím, že klidně ještě čtyři kubíčky…“ Zkrátka vody jsme měli spíš málo, než akorát.
Ještě domlouváme, že ráno dáme jedno rychlé kolo před snídaní, večeře a pak párty na zakončení sezony. Velkým překvapením pro mě bylo, že i přes velmi striktní drogovou politiku Ruska, někdo zjistil, že tam roste nadivoko tráva, takže než jsme dojeli, tak natrhali, nasušili na motoru auta a večer bylo veselo.
Ráno není sice nejchladnější, ale je zataženo. Postupem času začíná i lehce mrholit. Z ranního kola před snídaní se stává kolo po snídani. První jedeme v silnější sestavě, takže opět necelá hodinka a jsme dole. Většině už se nechce na druhé kolo, ale pár lidí, co nejelo v prvním, ještě chce, tak si dávám ještě druhé s nimi. To nebyla úplně výhra, protože jsou to takové malé plavecké závody. Myslím, že ten, co vyhrál, tak zaplaval na těch 3 kilometrech možná i patnáctkrát. Tím se nám to protahuje se vším lovením asi na dvě a půl hodiny a když dorazíme na vysedačku, tak už tam skoro nikdo není.
V klidu se balíme a vyrážíme na 1000 kilometrů dlouhou cestu zpátky. I přes více zastávek, kdy se stále potkáváme se všemi to nakonec zvládáme za dvanáct hodin a já si jdu ve tři ráno spokojeně lehnout, protože vím, že Altaj je pecka a že jaro bude luxusní
Souřadnice:
Střední Čuja (Чуя): nasedačka 50°21'37.1"N 87°19'47.7"E
vysedačka (není na 100%): 50°20'10.4"N 87°13'02.1"E
Katuň (Катунь): nasedačka 50°35'55.3"N 86°30'42.5"E
vysedačka 50°46'26.1"N 86°27'55.8"E
Ursul (Урсул): nasedačka 50°45'23.4"N 86°24'29.3"E
vysedačka (na vysedačce Katuně) 50°46'26.1"N 86°27'55.8"E
Foto a video: Polina, Kiril, Vaša a další