V první části ohlédnutí za květnovými svátky si projedeme již známý úsek Čuji, zavítáme na vrchní část Mažojské kaskády a také se podíváme z dálky na horu Aktru.
Na květnové svátky jsem se hodně těšil, protože letos vycházely úplně skvěle a plán byl jasný – na deset dní na Altaj! Doufal jsem, že toho sjedeme co nejvíce a já tak poznám spoustu dalších řek, ale záhy jsem byl ujištěn, že to s ježděním sem tam po Altaji a sjížděním různých řek nebude tak žhavé, protože například na Baškausu bývají touto dobou stále ještě ledové mosty, neboť jeho kaňon je sevřený a slunce tam moc nesvítí.
To se ostatně pár dní před naším odjezdem potvrdilo, kdy se ve zprávách objevila informace, že dvacet lidí na katamaránech tam skončilo pod ledovým mostem. Tedy ne přímo, zpráva pouze hovořila o tom, že deset jich skončilo na jednom břehu, deset na druhém a na záchranných složkách bylo, aby je opět sjednotili v jednu skupinu.
Vyjížděli jsme brzy a přeci pozdě, prvního května v časných ranních hodinách, abychom se vyhnuli šílenství kolem Svátku práce. Jelikož už kolem čtvrté ranní bylo světlo jako ve dne, tak se jelo celkem dobře. V Novosibirsku jsme se vyhnuli obloukem centru a tradá dále na jih. Cestou na internetu zjišťujeme, že na příjezdu do republiky Altaj je několik kilometrů dlouhá kolona (která se prý stále prodlužuje). Jelikož bylo stále sucho a vysoké nebezpečí požárů, tak každému dávali letáček, jak se chovat.
Když jsme tam za pár hodin dojeli, tak už naštěstí byla kolona pryč. V pět přijíždíme na vlnu Dollar. Tam se potkáváme s druhým autem, které vyráželo o den dříve. Voda v Katuni bohužel trošku opadla, takže fungovala jen spodní vlna, cca dva metry vysoká, lehce asymetrická. Chvíli sleduji Kirilla, jak trénuje na šampionát Ruska ve freestylu.
Pak dostávám nabídku, jestli to taky nechci zkusit, ale nějak se úplně necítím rozpádlovaný, tak raději odmítám se slovy, že je chladno a nechce se mi namáčet. Pokračujeme ještě tři sta kilometrů dál na mně (a vám z prvního dílu také) dobře známý Burevestnik na Čuje.
Další den dáváme na rozjezd úsek od slalomky pod Begemot. Nikam se moc neženeme, jede nás velká skupina, takže si člověk alespoň může užít všechny vracáky a válce. Před Begemotem jako vždy zastavujeme, jdeme se kouknout a začíná klasické dohadování, kdo jede a kdo ne.
Já nad tím ani nepřemýšlím, spíš chci zkusit pravou stopu, která je o stupínek těžší, protože vede přes dva povinné boofy. Jde se na věc. První se mi daří, ale pak ztrácím orientaci a vracím se raději na jistotu doleva. Ze spodu se pak koukám, že ten zábavnější, asi metrový boof jsem vynechal. „Příště už ho musím dát,“ pomyslel jsem si. Lovíme plaváčky a jedeme dál.
Kousek níž je další zábavné místo, Arťomův válec. Já jsem ho ale na podzim nějak nezaznamenal a tak, když k němu přijíždíme, dostávám jen zběžné varování, že je tam válec a že se objíždí zleva.
Nějak víc jsem to neřešil a počítal jsem s tím, že si boofnu další z mnoha válců. O to víc mě překvapí, že když najíždím do pánské lajny na válec, tak na mě zezadu volají, že tam ne. Proto parkuji za kamenem kus nad válcem, odkud již není úniku, a čekám, co se bude dít. Máša mi ještě signalizuje, že mám vylézt, kousek si to vynést a objet to za nimi vlevo. Zamávám jí a s úsměvem vyrážím vstříc válci. Napravo obrovský balvan, uprostřed velký kámen přes který padá voda a za ním válec, vlevo se valí voda na plochý kámen, po kterém stéká doprava do válce.
Napínat moc nebudu, vyhodnotil jsem to rychle, napálil to na komoru přes prostřední kámen přímo do válce a s přehledem jsem ho boofnul. Pár lidí, co si všimlo, že tam jedu a zastavilo se, tak nestačí koukat a ptají se jak to šlo. Tak jsem jim řekl, že úplně skvěle a rozhodně pro příště doporučuji. V dalším kole to tak s různými úspěchy, ale bez rozplavby jedeme pánskou cestou asi v šesti lidech. Vlastně s jednou rozplavbou, otec Ivan pro jistotu krysí už před inkriminovaným místem a celé si ho proplave.
Dojíždíme úsek a rozhodujeme se, jestli dát ještě druhé kolo, nebo jestli se pojedeme podívat na čtyřicet kilometrů vzdálenou vyhlídku na Aktru (4044 m.n.m.) a Severočujský hřbet. Vítězí vyhlídka a stojí to za to! Nádherný výhled na zasněžené vrcholy a Kurajskou step.
Další den otáčíme znovu to samé. Přijeli kluci z Omsku, tak zajímavější spodek úseku od Begemotu dáváme dvakrát, aby se rozjezdili a s vidinou, že bychom snad mohli zítra vyrazit na Mažojskou soutěsku, která je asi třicet kilometrů výše a je považována za vstupenku na Altaj. Z Tomsku všeho všudy na kajaku sjelo vrchní část asi pět lidí, spodek jeden.
Sen se stává realitou a tak ráno vyrážíme na vrch. Mažoj se skládá ze dvou (tří) částí. Na vrchní se odbočuje z Čujského traktu na 801. kilometru směrem do Mongolska a nasedá se u ostatků stavby vodní elektrárny, která nikdy nebyla dokončena. Na úvod nás čeká asi patnáct minut klidné vody, kde se řeka oddělí od silnice a potom se začne sklánět z kopce dolu. Vodu jsme měli asi jako na podzim, takže malou (= asi 30 kubíků).
První peřeje jsou dvojkové pohoupání se závěrečným trojkovým šikmým stupněm, asi jako půlka Tobogánu na Kamenici. Následuje ještě jeden kratší úsek WW II a pak další jezero. Potom člověk přijede k horizontu, za kterým toho moc nevidí a přijde několik trojkových úseků různé délky, kdy řeka jen tak valí korytem dolů, a vy se vyhýbáte válcům a užíváte si velké vlny.
Postupně se v řece začínají objevovat rozeseté velké balvany a skály, takže to přestává být jen tak bezduché valení povětšinou středem, ale už začínají trochu průjezdy a hledání stopy. První opravdovou peřejí je ale až ta s názvem Surový (WW IV), která přijde po devíti kilometrech plavby. Čuja zde dělá takové velké esíčko, kdy se nejdřív odráží od pravého břehu kolem obrovského bloku skály a hned potom se stáčí opět napravo před dalším blokem skály. Na středu mezi první a druhou zatáčkou jsou obrovské válce, ale za malé vody je možné je objet zleva.
Okamžitě potom následuje rozdělení řeky na dvě ramena. Na ostrově uprostřed leží mnoho naplavených stromů. Jedeme levým ramenem, což je slalom mezi rozsypanými skalami končící celkem výživným válcem nalevo těsně před soutokem obou ramen. První den tři z nás ve válci eskymují, Sanches nevyeskymoval a plave.
Rusové s oblibou používají hop šňůru na tahání lodí při záchranách. Bohužel často na místech, kde to není úplně vhodné. Než stihnul Dima vyndat hop šňůru a otočit a nacvaknout loď, už jsme v nájezdu do peřeje Pyramida. Kdybychom loď tlačili rukou, asi by už byla u břehu. Naštěstí zaplula do pravého ramene, kde bylo málo vody, a zůstala zaseknutá o kámen.
Nejvýznačnější na celé Pyramidě je Pyramida samotná. Řeka se lehkým esíčkem rozeběhne velkými vlnami přímo proti skále uprostřed, o kterou se bourá hlavní proud a dělá pěkný válec. Co mě překvapilo, že skála vypadá, že není skoro vůbec podemletá. Objet se dá jak zprava, kde je trochu těžší průjezd, který žene pod další, už podemletou skálu, nebo zleva. První dvě jízdy jsem boofnul pěnu a skákal pomalu přes roh Pyramidy, pokud se ale oprostil člověk od stopy, kterou jeli všichni, tedy podle levého břehu, ale jel to ze středu doleva, tak se dalo projet bez větších obtíží s rezervou několik metrů od skály. Loď i Sanchese jsme zachránili a pokračovali jsme dál.
O pár dní později zůstal ve válci před skálou Grýša. Vykrysil a opět se opakovala scéna s hop šňůrou, tentokrát ale trochu vážnější, protože Dima loď stihnul nacvaknout, ale zaseknul se s ní o kámen. A vykrysil. Naštěstí u břehu, takže vše proběhlo celkem bezpečně a řešením se ukázala samozáchrana.
Následují klidnější dva kilometry a pak peřej Mini. Opět čtyřkový slalom mezi rozsypanými skalami. Pak ještě tři další peřeje, první si nepamatuji nazvání, pak Garnitur, což je takové čtyřkové vyvrcholení toho všeho s pěknými válci a skalami a pak již jenom Povorotnyj. Opět samozřejmě proložené klidnějšími úseky, kde je možné se zastavit a oddechnout si. Končí se u dost chatrně vyhlížejícího mostu, od kterého stoupá cesta napravo nahoru, kam se vynáší lodě, pokud nechcete pokračovat do spodní části.
Celý vrchní Mažoj má patnáct kilometrů a pokud neprohlížíte, ale zároveň se nikam neženete, tak za dvě hodinky ho za malé vody sfouknete jak nic.
My jsme měli štěstí na počasí, takže přes den bylo jasno a teploty kolem 25°C. I přesto na břehu místy stále ležel sníh. Když jsme si poprvé vrch sjeli, tak jsme se šli podívat na spodní část. Nikdo se úplně necítil na to, aby mi ho najel, tak jsme se šli alespoň podívat. Jelikož je to soutěska jak vyšitá, tak mnoho prohlížení probíhalo z výšky několik desítek metrů nad vodou, ale i tak jsme konstatovali, že je to vražda smrt a zabití a že bychom to asi ani jet nechtěli.
To jsme ještě nevěděli, že za tři dny změníme názor. A jelikož jsme na Altaji byli už čtyři dny, tak jsme večer vyrazili se umýt a ohřát do bani.
Mažoj - Nasedačka - N50.252655, E87.663227
- Peřej Surový - N50.251159, E87.568449
- Vysedačka vrchní části - N50.285568, E87.523604
Bookmark/Search this post with