Ukrajina 2006
V roce 2006 jsme uspořádali oddílový cyklistický zájezd na Zakarpatskou Ukrajinu. Protože příprava byla poněkud složitější, místy až hektická, vyplatí se vytvořit podrobnější zápis, a dát ho dispozici na web pro případné zájemce o cestu to této krásné země. Sami jsme byli rádi v době přípravy za každou informaci.
Jak je v našem oddíle zvykem, velkou letní dovolenou jezdíme autobusem v počtu kolem 25-30 lidí. Letos nás jelo 27 pasažérů a dva řidiči. Nebrali jsme s sebou lodě – původně jsme chtěli, ale museli jsme vzít menší vlek, viz níže, a na lodě nezbylo místo. Nakonec dobře – stejně bylo sucho, na tamní poměry asi nebývalé.
Informace k dopravě: na poslední chvíli, a přesto ještě včas (3 týdny před zájezdem), jsme se dozvěděli, že na Ukrajinu nesmí vjet (ani tam jezdit) autobus s vlekem. To byla pro nás docela rána – běžně za autobusem vozíme vlek plný lodí a kol. Původně jsme tomu nechtěli věřit, projezdili jsme celou Evropu, dokonce jsme to i chtěli risknout s tím, že se to na hranicích dá uplatit pár dolary. Takové jsme měli informace, dříve to šlo. Po mnoha telefonech a mailech (vyslanectví Ukrajiny (reagovalo potvrzením zákazu), ukrajinské ministerstvo dopravy – žádost o povolení (nereagovalo vůbec), cestovky (chtěli jsme radu – žádná není – některé o tomto zákazu nevěděly, jiné měly povolení, jehož vyřízení trvá rok), společnost Česmad - velmi důvěryhodné informace o tom, že s vlekem za busem opravdu ne) jsme se rozhodli nic neriskovat. Dobře jsme udělali. Rozhodli jsme se jet na Slovensko busem s vlekem, tam přepojit za slovenského dopravce za dodávku a jet „ve třech“. Shánění dopravce anonymně podle telefonního seznamu nevyšlo – cca stovka telefonů na Slovensko, výsledkem byla jedna předražená nabídka.
Naštěstí si Honza vzpomněl na dlouholetého kamaráda Víťu, který jako zázrakem má dodávku, žije na Slovensku, a zrovna má volno a chtěl by s námi jet jako doprovod a občas i na kole … díky!
Během cest po Ukrajině jsme potkali dvě české cykloparty, které musely nechat vlek na Slovensku, a jely celou Ukrajinu po vlastní ose s doprovodným autobusem. Už z domova jsme měli takové informace taky.
Na úvod bych ještě uvedl na pravou míru informace získané z webu ze zkušeností těch, co na Ukrajině už byli. V roce 2006 už mobily fungují téměř všude. Ve vesnicích 100%, a často i mimo vesnice, v horách, kde bychom signál nečekali. Roaming bez problémů. Nákupy denně včetně víkendu bez problémů, a to i na vesnicích. V každé vesnici je krámek. Sice mají jenom základ (pivo, vodka, rybičky, chleba, bonbony na váhu), ale to stačí. A všechno z těchto základních potravin je levné (chleba 1.50, vodka 11.00 až 15.00, pivo 1.50 až 3.00 hřivny - hřivna je asi 4.60 Kč).
Používali jsme následující typy map:
turistické, zakoupené v pražském KIWI, Topografičeskaja karta 1 : 100 000, vydala Kievskaja vojenno-kartografičeskaja fabrika v letech 2001-2003, listoklad pokrývající navštívenou oblast. Lze se podle nich dobře orientovat.
silniční mapu 1 : 250 000 – Zakarpatskaja oblasť – s ukrajinsko-maďarskými texty, pro hrubou orientaci a pro přejezdy autobusu, někdy nesouhlasí kategorie silnice s tou, která je ve stovkové mapě, natož pak se skutečností, sjízdnost silnic se musí odhadovat hlavně podle toho, odkud kam silnice vede a jestli je dostatečně "hlavní", aby byla udržovaná. Barva v mapě (červená, žlutá, bílá) nemá dostatečnou vypovídací schopnost.
mapy stažené z internetu – stáhli jsme jich hromadu, některé i z dvacátých let, ale nakonec jsme použili mapy série M-34 a M-35 z generálního štábu armády SSSR s mapovými podklady z let 1942 až 1951. K těmto mapám lze stáhnout také velmi přesnou kalibraci pro GPS pro OziExplorer a lze podle nich velmi dobře plánovat trasy do GPS. Tyto mapy jsme použili jednak z zanesení bodů do GPS (vesnice, křižovatky, vrcholy …), jednak k plánování tras pro cyklisty již doma u PC. Jak se později ukázalo, vše velmi přesně sedělo. V těch letech 1942 – 1951 asi velmi dobře měřili, a od té doby se toho moc na Ukrajině nezměnilo. Je třeba počítat s tím, že bílé silnice jsou spíše jenom polní a lesní cesty, po které mohou v ideálním případě jet jejich „gruzoviky“ a v případě převýšení schopnější cyklisté, žluté silnice jsou málokdy v našem slova smyslu silnice s alespoň nějakým slušným povrchem, často jsou prašné, děravé, vymleté vodou a balvanité. Červeným silnicím lze zhruba věřit, že projede cyklista (určitě), osobák (většinou ano), a na hlavních tazích i autobus. Je třeba usoudit, kterou silnici asi taky udržují, protože ji potřebují. Narazili jsme nejméně na dvě zrady v mapách, kde jsme se nachytali:
přejezd Černogolova – Ljuta podél řeky Ljuta – před mnoha léty spadl kus hory, zasypal silnici, a už ji nikdo neobnovil, tedy nezavaléné úseky vymlela řeka, a zůstala jenom opěrná zeď a všechno zarostlo, asi jako v Šípkové růžence
Přejezd Tichij – Roztoka – silnice (cesta?) zde byla asi před 50 lety, a zase se plánuje – teď je tam lesní pěšina šíře jednoho štíhlého chlapa
Vektorové mapy pro GPS Karpaty verze 4.0 – velmi dobře sedí vrstevnice, vrcholy a body vesnic, veškeré vodní toky, a velká většina cest a silnic, včetně cest na horách – lze se na ně velmi dobře spolehnout. Když dobře odhadnete sjízdnost, tak poloha sedí stoprocentně. Výborně sedí dohromady kalibrace map M-34 a M-35 s těmito vektorovými mapami a se skutečností. To lze ostatně vidět dobře z našich záznamů, kde dáváme k dispozici (soubory .plt pro OZI Explorer) jak naše plánované trasy, tak potom skutečně projeté. S orientací dle GPS s mapou nebyl žádný problém a 90% tras jsme bezchybně naplánovali již doma. Dále dáváme k dispozici naše body a projekt pro MapSource Garmin (body, trasy plánované i projeté), je jich pár stovek. Kempy (tedy místa, kde jsme spali) jsou značené Ke 01 až Ke 08. Je vyznačen i kemp, který jsme nevyužili u vesnice Dolge (Dolgoe).
Vzhledem k vedru posouváme odjezd až na 17. hodinu, v noci se líp pojede, autobus nemá klimatizaci. Hranice na Slovensko přejíždíme o půlnoci. V noci na Slovensku, kolem 2:00, jede autobus „na baterky“ - tedy nedobíjí, odešel alternátor. Schopní řidiči v noci sehnali obchodníka, garážníka, a za tři hodiny byl nový alternátor namontovaný a jedeme dál.
V 10:00 přijíždíme do fronty před přechodem do Užhorodu. Jako bus jedeme dopředu, auto s vlekem čeká frontu. Slováci bez problémů, postupně se posunujeme k Ukrajincům. Přes několik postupových bílých čar a samopalníka se dostáváme před odbavovací budovu, kde bus před námi nechali celý vyprázdnit, lidi se zavazadly prohlédli v budově, a pak zase naložit. Těšíme se, až budem tu naši bagáž stěhovat, a nevíme, jak zdůvodníme 3 sudy piva. Naštěstí se nic takového nekoná, nevykládáme. Jenom se necháme buzerovat (ani slovo protestu, nechceme vyvolat prohlídku), že nesmíme stát ve stínu, že musíme zpět do autobusu, nesmíme do vestibulu, hodnotíme kvalitu záchodů (nelze slovy popsat), a tiše a trpělivě čekáme a opakovaně vybíráme a rozdáváme pasy, a vyplňujeme bumážky pro vstup a výstup - imigrační kartičky - asi abychom nechtěli na Ukrajinu emigrovat. Vzpomínáme na komunistické hranice, už jsme odvykli. Autobus projel asi po 4.5 až 5 hodinách.
Čekáme, až se frontou přisune k odbavení Víťa s dodávkou a s vlekem. Od budovy, kde se provádí odbavení vozidel, koukáme dolů na odbavovací místo. Víťa posílá SMS, že vlek nechtějí pustit. Na černo, několikrát buzerováni, kde nesmíme být, nesmíme chodit, jdeme s velkým TP od vleku a s 40 dolary v kapce dohadovat, proč nesmíme s vlekem za autem. Neuvěřitelně nepříjemná ukrajinská „domina“ - pohraničnice – si nebere servítky. Nadává nám do Turků, jestli jsme chodili do školy, jestli umíme číst, a posílá nás zpátky do Čech. Pro jistotu rozhází ještě věci v dodávce Viti a hledá jakýsi kontraband. Nechá si ukázat i kuchyňský nůž a vyptává se, jestli jiný nůž neveze. Zpátky k buzeracím s vlekem. Důvod: nemáme notářem potvrzený papír, že vlek smí vyjet na Ukrajinu. Ptám se, jaký je jiný způsob – prý žádný, vraťte se do Čech k notáři. Píšu na kopii TP jako zástupce TJ (na kterou je psaný vlek), že smí vyjet na Ukrajinu. Domina to zuřivě s nadávkami přeškrtá. Po hodině dohadování jdeme do odbavovací budovy, kde musíme osobně podepsat, že dodávka bude vlek tahat po celou dobu na Ukrajině. Vracíme se k Domině. Papíry „shora“ máme. Stejně nás nechce pustit a znovu nadává. Dohadujeme se, jestli jí strčit dolary, nebo ne, aby to nevyvolalo ještě větší problémy. Fakt nevíme. Její způsob nevypadá, že by si chtěla říct o úplatek. Pak nastupuje její „hodnej“ kolega, bere si mě do boudy, zavře dveře, a prý že je tu jiný způsob … je třeba zaplatit „zálohu“. Z pravé kapsy pod stolem vytahuju 20$ bankovku. Kouká na ni, obrací, a povídá: „eščo děsať nado“. Nedá se nic dělat, z levé kapsy vytahuju druhých 20$. Nebyl jsem dostatečně připraven, neměl jsem „drobné“. Nicméně to je konec, po 7.5 hodinách máme za hranicemi vlek i obě vozidla. Jediné možné řešení – rychle směnit peníze, a nakoupit vodku, aby to bylo čím zapít.
Vynecháváme plánovanou prohlídku Užhorodu a jedeme do Turjanské Poljany na první dvě noci. Na místě jsme se ptali na možnost stanování, poslali nás za vesnici, že po pravé straně je pěkné místo. Našli jsme ho, za mostkem přes říčku. Jenže to nebylo to pravé. Přijeli chlápci a koňským povozem, že louka je jejich. Dohodli jsme se na dvě noci za 100 hřiven. To pravé místo je o 400 m výš proti proudu, je tam krásná spasená louka, kempoviště skvělé – využijeme při zpáteční cestě.
Na úvod dáváme něco na rozjetí. Jedeme asi 25 km po rovině, z mírného kopce, po hlavní silnici v pelotonu, na Rakovi, Turi Remety (zde konči klesající rovina), Turica, Turički, Lipovec, Polonina Runa. Horská vojenská betonová silnička až na vrchol. Odtud jedna skupina návratem do Lipovce a z kopce s mírnými problémy (bahno) do Poljanské Guty a Turja Poljany. Tato varianta obnášela 68 km, převýšení 1500 m. Druhá skupina se z vrcholu nevrací, ale pokračuje směrem západním a šíleným sjezdem se napojí na silnici podél říčky Šipot. Tato trasa byla dlouhá asi stejně, ale náročnější terénní sjezd. Třetí skupina zvolila jenom výjezd do Lipovce, zde popila s bývalým sovětským důstojníkem a jinými cestičkami sjela do Poljanské Guty. Zůstáváme druhou noc na stejné louce.
Přejezd ráno autobusem do Zarečeva, zde nasedáme na kola na lehkou cyklistiku s malým převýšením (500 m?) a víceméně po silnici. Takový byl plán podle mapy. Jaká byla skutečnost? Zarečevo – Smerekovo – jedeme po silnici sjízdné z počátku pro off-roudy, krpál, rozbité zbytky asfaltu, šutry, silnice přecházi v polní cestu, která se několikrát větví. Díky tomu si někdo i zajel zbytečně na kopec – ovšem odměněn byl pěknými rozhledy. Krajinově cesta velmi pěkná. Ve Smerekovu před krámem jsme se všichni pěkně sešli, přišla prodavačka, natočila pivo, prodala bonbóny. Jak tak sedíme ve stínu (je nás přes 20), přijde Ukrajinec a povídá: „Kto u vas komandír?“.Tam totiž, jak je skupina, tak jejich komandír se baví jenom s naším komandírem. A pozval nejenom komandíra, ale všechny na svatbu. No, svatba byla včera, ale jídla a pití zbylo dost (šampus, vodka). Takže nám udělali malou hostinu a ještě dali jídlo do batohu s sebou. Nedalo se odmítnout. On byl totiž taky komandír, ale z armády SSSR od Milovic. Jeho dům patřil rozhodně k těm zámožným.
Řádně posilněni sjíždíme krásným sjezdem několik km do vesnice Černogolova, kde hodláme pokračovat po silničce podél řeky Ljuta proti proudu až do vesnice Ljuta. Rovinatá trasa, vydržíme i prašnou cestu. Ve vesnici Černogolova nás zastavují domorodci – sedí před domkem a povídají: „Vy něprojechajetě – tam upala gora“. No co, spadla hora, nějaký sesuv půdy, a co má být? Přeneseme nějakých 100, 200 metrů? Jedeme. Sice nám tvrdili, že se vrátíme, ale nedbali jsme. A nevrátili jsme se. Délku závalu nám neřekli, že prý je to až do řeky. První část, čistě na server, až k mostku přes řeku v zatáčce na východ, byla v pohodě. Sjizdná prašná silnice, jedeme pěkných 20 km/h. Kousek za mostem přišel zával. Je vidět, že byl asi 100 m – to přenesem. Ale ouha – ten zával byl asi před desítkami let, a od té doby tudy nikdo neprojel. Zbytky cesty jsou zarostlé lopuchy velikosti chlapa, ale to by ještě šlo. Cesta na 3.5 km úseku vlastně neexistuje, místy z ní zbyla jenom opěrná zeď cca 5 m nad řekou, i z druhé strany vymletá jarními povodněmi, místy není vůbec nic, jdeme řekou, balvany na břehu, kola neseme 3,5 km na hřbetu. Objevily se i slzy a beznaděj, u někoho snad trochu hysterie. Nevím, kolik hodin jsme ten úsek překonávali, ale rozhodně se nedá doporučit, prostě ne.
Pro vodáky: bylo málo vody (naštěstí), ale je to skvělá III – IV. Dá se rozhodně jet v celém úseku Ljuta – Černogolova, když je voda. Krásná záležitost. My jsme naštěstí vodu neměli. Mohli jsme brodit.
Mezi 19. a 20. hodinou (jak kdo) jsme na místě – krásné místo na kemp u řeky na konci vesnice Ljuta proti proudu – asi 0.5 km za pilou, až za lesáckou závorou. Doporučil nám to dokonce místní policajt. Spasená tráva, tu a tam kráva nebo pasoucí se koně v doprovodu místních.
Celková délka trasy 53 km, převýšení před Smerekovem 540m, dále 320, celkem tedy necelých 900m. Ale náročnost odpovídá těžší stovce.
Po včerejšku neprošel žádný aktivní program – relaxujeme, pijeme první sud, opalujeme se, dáváme dohromady svojě těla a kola. Potřebují to. Odpoledne prudká bouřka s lijákem, nějaký vyplavený stan, málem uplaval sud, jak rychle stoupla voda v řece (ještě že to nebylo včera, když jsme ji brodili). Abychom přece něco za ten den zažili, jdeme do vesnice. Zážitky byly: z jednoho obchodu nás paní zatáhla domů, nutně nás musela pohostit, nedalo se odmítnout (chléb, okurka, vejce, děsně silná samohonka). V druhém obchodě pijeme pivo (celé zakarpatí pijeme skvělé pivo Oboloň), krámská nalévá jakýsi likér podobný Fernetu (nalévá hlavně ženským), sráží stoly a při reprodukovaných častuškách tancujeme s vesnickými ženami, ženy tancují spolu, zvyšujeme jim tržbu … takhle se to dělá.
Přejezd Ljuta – po proudu řeky za mostem je 200 m hospoda s krámem, první odbočkou doprava přes kopec na vesnici Tichij (Tychyj), to by ještě šlo. Vcelku jsme se trefili, část kopce, přestože převýšení není extrémní, tlačíme. Sjezd do Tichého je OK. Nabíráme směr na Raztoku, a to už je problém. Na konci vesnice vyzkoušíme jednu pěšinu podél potoka, pak 3 kopce (spíš krpály), než trefíme ten pravý. Dobrá nálada u některých ubývá s každým dalším zkušebním kopcem. Ale rozhledy, kochání, to stálo za to. Nakonec trefíme správnou cestu na radu místního houbaře. Je to vlastně jenom pěšina, kde dva proti sobě se musí vyhnout. V mapě 50 let staré je jako funkční silnice, v silniční současné dvěstěpadesátce je „zaněsena schematičeski“, což znamená, že je ve výstavbě. Není, je to pěšina, ale je zakreslená dobře. Měli jsme do ní jít hned na poprvé, měli jsme ji správně v GPS, ale nevěřili jsme tomu. Nad Ráztokou jsme odměněni krásnými výhledy, menším stádem koní, fotíme, kocháme se … sjíždíme do Raztoky. Hledáme hospodu nebo krám, asi po dvou km dáváme pivo a jedeme po asfaltu mírně svážně, asfalt se i zlepšuje, protože jedeme zimním lyžařským střediskem. Odbočujeme podél řeky Latorca na Nižní Vorotu a Volovec (ošklivé městečko, čiší z něj minulý režim). To už toho máme vcelku dost. Řidiči měli za úkol najít někde za Volovcem spaní, přichází SMS, že to máme ještě 15 km do Pilipce pod vodopád Šipot. No, není to 15, ale 24 … dojeli jsme kolem 19.00. Spíme na place u hospody, kde nás nechal majitel s tím, že uděláme kšefty. Pivo, šašlik, boršč (na objednávku do druhého dne, šašlik za 19 hřiven), džusy … na zdejší poměry luxusní hospoda. Poznámka: zajímavé je, že tenhle vodopád Šipot se jmenuje stejně, jako ten nad Turja Poljanou.
Délka trasy 88 km, převýšení cca 1600 m.
Z Pilipce lze několika cestami vystoupit na hřeben poloniny Boržava. Počasí nám přeje, většina volí nějakou cestu na Velkij Verch (1600 m) a jinou cestou zpátky. Krásné výhledy, cestou ochutnáváme dva druhy ovčího sýra přímo od bači. Jak jinak – je to bývalý komandír SA a sloužil ve východním Německu. Dnes bere vojenskou penzi, na jaře nechá doma ženu a žene ovce do hor. Na podzim se vrátí k ženě a lyžuje na poloninách. Nic mu nechybí. Druhou noc strávíme na tomtéž místě u hospody. Líbí se nám tam – ráno i večer přes náš tábor ženou stovkové stádo krav na pastvu a z pastvy.
Délky tras kolem 15 km, převýšení kolem 1000 m.
A je to tady – jedeme (jako každý turista z Čech) do Koločavy. Je to silniční etapa, tentokrát opravdu. Hřeben z Mežgorje do Siněviru lze překonat dvěma silnicemi, které jsou v mapě téměř ekvivalentní. Severnější je však opravdu silnice, asfalt, i pro autobus, jižnější je krásná polní cesta. Z obou jsou pěkné výhledy, doporučuji pro MTB rozhodně jižnější. Příjezd do Siněviru je zajímavý – v této vesnici spojené s Koločavou jsme viděli nejrozmanitější směs starých chatrčí se šindelovou střechou, klasických přízemních domků, lepších domků, a různých obydlí. Jinak Siněvir a Koločava je vesnická aglomerace slušné délky. V Koločavě jsme si prohlédli kostel, kde jsou hroby českých četníků (Nikola je zastřelil), navštívili jsme muzeum Ivana Olbrachta (jedna místnost v nové škole, stará se o něj a výklad provede místní učitelka Natalija Tumarec). Vstupné dobrovolné, až po výkladu. Mnozí z nás konečně zjistili, jak to tehdy s Nikolou, Eržikou a Jurajem bylo, tedy snad. Mimochodem – nová škola je bednovitá stavba reálného socialismu, chodí do ní 550 dětí a učí tam 53 učitelů (je to jedenáctiletka). Překvapilo nás to, ale samotná Koločava má 8000 obyvatel. Samozřejmě jsme skončili v hospodě na četnické stanici. Šašlik, zelný salát a smažené brambory byly vynikající.
Pod Koločavou je přehradní nádrž, na jejímž pravém břehu, ve spodní třetině, spíme pod širákem. Zde jsme se rozhodli změnit trochu náš plán, a vzhledem ke kvalitě cesty z Koločavy k přehradě a dál si netroufáme ji absolvovat znovu tam a zpět. Už se nebudeme vracet k Siněviskému jezeru (klasika, kterou navštívil snad každý, jenom my ne).
Délka trasy 69 km, převýšení cca 600m.
Není moc co dodat. Cestou jsme se stavili v Solotvinu, ale nyní pouze na bazaru – na trhu, kde jsme nakoupili zeleninu, ovoce, vodku. Zjišťujeme, že co není v krámku, to je na bazaru – všechno od potravin, dovozových potravin, místních produktů, přes nádobí a vybavení domácnosti, autopotřeby, až po televize a ledničky. Prodává se to na prašném prostranství pod stánky, jako u nás Vietnamci. Pro jistotu dáváme pozor na peněženky a batohy – při příjezdu jsme byli svědky rvačky mezi Ukrajinci s použitím nějakých montpák a tyčí.
Tady jsme podle mého názoru udělali organizační chybu – když už jsme jeli kolem, měli jsme se vykoupat v soli a jet dál. Nepomysleli jsme na to, a slané koupání bylo o pár dní později, v úterý.
V Kvasech máme naplánovaný kemp – má prezentaci i na Internetu, v češtině, a má i sociální zařízení … našli jsme ho, je skvělý, maličký, útulný, ale je 0.5 km od silnice a nedostane se tam bus. Takže spíme u hospody u minerálních pramenů, kde nás dvě noci nechává přespat místní zbohatlík – majitel hospody a pily. Má tady i slušně vybavený krámek. Nechá nás přespat v areálu pily. Je to pozemek, kde se vpředu pracuje se dřevem (moc ne), vzadu byl před námi nějaký „pionýrský“ tábor, ale už není, a jsou tam jenom hromady odpadků, jako ostatně všude. Přesto je to slušné spaní – nesmíme být malicherní. Protože tady teče slušný potok, chladíme druhý sud. Hodí se.
Nacházíme se v oblasti Svidoveckého a Černohorského masivu. Program na neděli jsme zvolili náročný, ale jak se později ukázalo, skvělý. Vyjíždíme neuvěřitelně brzo, už před 8. hodinou. Po silnici do vesnice Jasinja (poslední východní obec bývalého Československa), Lazeščina, a odbočit na sedlo Petros. Původně jsme mysleli, že vyběhneme na vrchol, ale vzhledem k počasí jsme to vzdali. Vzdali jsme i Hoverlu, nejvyšší horu Ukrajiny. Leží od sedla dost bokem, počasí na to nebylo, cyklo tretry taky ne, a navíc nás varovali, že tam je tolik odpadků, že to zkazí veškerý dojem. Výjezd do sedla Petros byl docela hutný, krpál místy na tlačení, ale jinak v pohodě (bloudila jen úderná skupina). Místy geniálně serpentinová cesta, místy diretissima. Oblast sedla krásná. Pak následuje traverz na jihozápad, asi 9 km bez výrazného výškového rozdílu (mírný sjezd), krásné výhledy, přestože jsou těžké dešťové mraky – i to má něco do sebe. Po 9 km sjíždíme asi 15-20 km dolů do údolí přímo do Kvasů, k onomu pěknému kempu – dolina a potok Kevelov. Všechno sjízdné, i když ruce na těch brzdách jsou už dřevěné. Pozor – bylo by jednoduché z hřebenu spadnout do jiného údolí. Počasí nám přálo – celý den zataženo, až při sjezdu jsme asi čtvrthodinu zmokli. Skvělá trasa, rozhodně doporučuji.
Délka trasy 68 km, převýšení 1200 m, doba 6 hodin.
Zůstáváme v Kvasech a každý si dělá program dle zájmu. Zkusím popsat ty hlavní:
Cyklo extrém na trase Kvasy – Rachiv – Bliznica – Kvasy. Jede 5 extrémních nadšenců, po návratu jsou hotoví. Délka 53 km, převýšení 1550 m.
Pěšky Kvasy – Bliznica a zpět. Výborná volba. Nově značená cesta (jedna z mála na celé Zakarpatské Ukrajině). Pěkné výhledy, přijatelná dálka a obtížnost – celkem 6-7 hodin.
Pěšky z Kvasů na Petros a zpět. Pro masochisty – asi 30 km, převýšení 1200 m nahoru, totéž pak dolů. Jsou hotoví, spálení, ale spokojení.
Cyklo relaxace přes Jasinju do Jablonického sedla a odtud hřebenovka ve výšce kolem 900 – 800 m zpět do Jasinji. Lehké polní cesty, na obě strany krásné výhledy, Petros a Hoverla na jihu, domorodci pracují na loukách, svážejí seno, koňské povozy, každý se zeptá odkud a kam … Skutečná relaxace. V Jasinji stojí za to dřevěný kostel (hezčí jsme neviděli), ke kterému se musí přes řeku po visutém mostě pro pěší.
Naplánovali jsme náročnější trasu – uvedu její nejdelší variantu. Kvasi – Rachiv po silnici – první sedlo přejezd do Kosovské Poljany (620 m výškových, ale slušná cesta nahoru i dolů), druhé sedlo do Kobylecké poljany (420 m výškových, už horší polní cesta, ale stále dobrá), třetí sedlo do meziúdolí u potoka Tjuša - Vodica (zde už nás varovali – cestu vzala voda – a bylo to už opravdu horší, všechno sjízdné, ale náročnější, balvanité, 360m výškových), čtvrté sedlo od potoka do vesnice Vodica (100m výškových, to bylo drsnější, hlavně povrchem, vodou vymleté, gruzoviky rozježděné – co dodat – za jeden kopec 4 defekty), ve Vodici přijíždíme na asfalt, a pro přejezd do Solotvina nevolíme nejkratší cestu na hlavní silnici, ale ve Verchnoje Vodjanoe odbočujeme na Srednoje Vodjanoe, a přes poslední sedélko (100m výškových) sjíždíme rozbitou prašnou silnicí k Solotvinu. Tato cesta obnášela v nejdelší variantě 93 km, zkráceno z Rachivu 78 km, nebo kratší varianty, kdy po nablížení autobusem skupina vynechala první sedlo, přijela do Kosovské Poljany zespodu po asfaltu, a po překonání jednoho sedla do Kobylecké Poljany opět sjela po asfaltu na hlavní silnici a do Solotvina.
Délka trasy celé 93 km, zkrácené z Rachivu 78 km, převýšení celé trasy přes 1600m.
Koupání v Solotvinu – tady bude mít každý svůj vlastní názor, nikomu ho neberu. Je to humusácké prostředí, plné odpadků, koupání v odkalovacích nádržích solných dolů. Účinkům soli na kožní problémy věřím – můj cyklistický zapařený zadek byl jako v ohni. Tady se snad nejvíc projevila kultura tamních lidí – odpadky nejsou problém – tisíce pet lahví a jiných odpadků, mezi tím se stanuje, opaluje, koupe v solné vodě, parkuje … Když nic jiného, tak mazání černým bahnem a koupání v husté slané vodě, která nese a není možné se potopit, je zajímavé. Fabrika na těžbu soli pamatuje císaře pána a od té doby snad do údržby nedali ani rubl. Po podzemním sanatoriu a exkurzi do štol jsme nepátrali. Výtah z počátku 20. století také nevypadal jako údržbou zhýčkaný.
Strávili jsme zde noc a přemýšleli, proč sem ti Ukrajinci jezdí stanovat.
Přejezd Solotvino – Lisičevo autobusem. Původně jsme chtěli přejet k vesnici Dovge, kde jsme chtěli spát. Krásné kempoviště jsme našli na levém břehu řeky na Dovge, ale nebylo přístupné pro autobus. Osobáky v pohodě. Nakonec jsme dojeli až do Lisičeva. Podařilo se nám dohodnout noc opět v areálu pily, ve vesnici byl opět člověk, který pracoval v Čechách, mluvil téměř dobře česky. Večer zde byly trochu obavy z místních výrostků, kteří chodili v opilosti provokovat naše pubertální děvčata. No, naše pubertální děvčata pěkně výskala, ti mlaďoši to nemohlli přeslechnout. Podařilo se nám je znechutit apatyí, nechali toho. Večer slušná bouřka a déšť.
Skutečně lehká a skutečně silniční etapa. Z Lisičeva jedeme po silničkách a silnicích do Svaljavy, kde v hospůdce dáváme šašliky, zmrzlinu, pirožky, langoše, a samozřejmě Oboloně. Sedíme docela dlouho, není kam spěchat. Pak pokračujeme na Poljanu, Ploskoje a Turja Poljanu. Okruh se symbolicky uzavřel, zde jsme před 14 dny začali. Mírná euforie předznamenává divoký večer v místním baru (hospůdce). Všichni zde skončili, cyklisti, autobus, i doprovodné vozidlo. Na tábořiště nám chybí 2 km za vesnici, zvolíme nikoliv „naši“ louku, ale obecní pozemek krásně spasený u potoka … idyla.
Délka trasy 64 km, převýšení do 500 m.
V hospodě přijdou ke slovu kytary, Jula s Honzou se fakt vytáhli. Pro pivo do hospody přišla s bandaskou místní babka Haňa, která znala hodně českých písniček, i víc, než mnozí z nás. Byla ráda, když je slyšela – slýchávala je doma jako malá. Mluvit ale česky neuměla. A přišly další babky, přišel opilý námořník, pilo se, tančilo, vesnice měla pozdvižení. Babky přinesly špek, cibuli, česnek, vejce – to jsme si nemohli jen tak vzít, tak začaly lítat vodky … celé odpoledne a večer, myslím, že se o naší misi mluví ve vsi dodnes.
Už za tmy se staví stany, a opilí jdeme postupně spát. Kola jsou svázána s menší ostražitostí. Zatímco dříve to byl většinou velký balík, nebo na vleku, nyní si každý svázal svá 3 – 4 kola dohromady u stanu obyčejným zámkem a hotovo. Vždyť na Ukrajině je tak hezky a lidé tak dobří! S námi na place kempují 3 maďaři, kteří přijeli jenom na kolech.
V noci na pátek slušná bouřka, tříská to, průtrž mračen. Spíme lehce (tedy jak kdo, podle množství vypité vodky). Čtyři ze všech kol jsou svázaná zámkem s otřesovým alarmem, který začal ve dvě v noci řvát. No co, bouřka, déšť, alarm se sám spustil. Ale ne, není to tak, kola jsou o 3 metry dál než večer! – pak se zloději lekli alarmu a zdrhli. Poplach v táboře. Zmizela 3 kola maďarů, 3 kola naše, v obou případech zamčená do společného balíku. Zbytech zachránil asi zámek s alarmem, kdoví kolik by jich jinak odnosili. Startujeme doprovodnou dodávku a jedeme ve čtyřech do vsi. Ani nedoufáme, že bychom v půl třetí ráno v tmavé vesnici viděli někoho s našimi koly. Někoho ale napadlo, že pošleme auto zpátky nahoru jenom s řidičem, a další 3 zůstameme ve vsi a půjdem potichu zpět – třeba někoho potkáme.
Klacky nebyly po ruce, sebrali jsme preventivně aspoň kameny, do každé ruky jeden. Zhasnout čelovky a potichu jdeme. Netrvalo 10 minut, a proti jdou lidi a hlasy. Když došli k nám, rozsvítili jsme čelovky: „Kdě naši bicikly?“ Zeptali jsme se pouze jednou, a už jsme ji měli. Byli dva, my tři. Beze slova se do nás pustili. Nejsme rváči, ale měli jsme výhodu překvapení a světla na hlavě – oni byli oslnění. Naštěstí brzo dostal jeden z nich kamenem slušně do hlavy (dík za tu náhodu!) a zdrhli.Chvíli jsme je pronásledovali, ale v jejich domáci vesnici to fakt nešlo.
Vrátili jsme se do stanu a do rána předstírali spánek. Ráno do vsi, na komitět, úřednice zavolala úředníka, úředník zavolal starostku, která kvůli nám přišla do roboty. Starostka zavolala milici z Perečinu. Všichni z toho měli strašnou legraci (tedy jenom úředníci na komitětu, lidi ve vsi ne), jak jsme včera opíjeli babky, roztancovali vesnici, ovládli hospodu, a dneska jsme okradení – to nás bůh trestá!
Zkoušeli jsme, jestli nemají tip – že jsme ochotni za naše kola i něco zaplatit, kdyby se vrátila. To prý nelze, jedině milice. Za dvě hodiny přijeli. Dva v uniformě, dva v civilu. Začali jako u nás - zápisy, jména, adresy ... Vysvětlování česko – rusky je v pohodě, ale překlady z maďarštiny přes angličtinu do ukrajinštiny byly trochu komické. Nicméně důležité bylo, že jsme je popsali, věk, výšku, a kupodivu asi za hodinu policajti přivezli ty dva mládence k výslechu na komitět. Asi známé firmy. Identifikovali jsme je celkem snadno, navíc ten jeden měl slušnou díru v hlavě. Dobře mu tak. Při pohledu do jeho ksichtu však bylo zřejmé, že se nepral poprvé (na rozdíl od nás), samá jizva, typ profesionálního rváče. Dobře, že to netrvalo dýl, možná bychom tam u cesty leželi všichni tři.
Nevíme, co jim policajti u „výslechu“ řekli. Ale za hodinu policajti zázračně našli úkryt všech 6 kol – jakoby náhodou ten úkryt byl ve křoví hned za komitětem. A jestli chceme sepisovat oficiální protokoly a žaloby? Nebo jestli necháme vyřízení s těmi výrostky na nich? No jasně, o žádné papíry nestojíme, jedeme do Mukačeva. Policajti dostali „za snahu“ všimné – od nás stovku, od Maďarů stovku (hřiven). Spokojenost na obou stranách. Tak jsme si říkali – u nás bychom sepsali tunu papírů, a za měsíc bychom dostali vyrozumění, že pachatel nebyl dopaden …
Poznámka: naši šoféři byli na Ukrajině před měsícem. Taky je vykradli: v noci rozřezali stany a vykradli foťáky a peníze. U nich to vyřešila vesnice: matky a babky to vzaly do rukou a všechno se do oběda vrátilo. A babky ještě zašívaly ty rozřezané stany.
Mukačevo – zvolili jsme mezi Mukačevem a Užhorodem. Chtěli jsme vidět jedno město. Nestojí to za to. Zrekonstruované centrum, pár hospod, dva tři kostely, žádná sláva, příště raději další cyklotrasu, bude to lepší. Ještě večer odjíždíme na hranice, kolem půlnoci jsme na Slovensku.
Asi od 3 hodin děláme šoférům „osmičku“. Dospáváme pod širákem ve Spišském podhradí nad klášterem. Ráno prohlížíme, kde spal papež, dáváme na volejbalovém turnaji nějaké šariše, a v půl dvanácté jedeme směr Čechy. V Jablonci jsme kolem desáté večer.
Subjektivně zhodnotím – svůj názor může přidat každý z účastníků, obratem uveřejním. Zakarpatská Ukrajina je krásná. Poloniny jsou krásné. Počasí nám výjimečně přálo – na cestě jsme zmokli asi 2x 15 minut, jinak jenom bouřky strávené ve stanu. Cyklotrasy byly náročné, ale zážitek z nich byl u většiny (snad) kladný. Holt to není super asfalt západní Evropy, ale jezdíme přece na MTB, ne? Problém je v některých místech s pitnou vodou na poloninách, ale i v nížinách a vesnicích – některé studny nebudí důvěru, voda je těsně pod povrchem, není průzračná a kdoví co do ní prosakuje. Několik průjmů jsme nějak zvládli.
Lidé jsou hodní – pozdraví, popovídají si, usmívají se, zajímá je odkud jsme, kam jedeme, a kolik toho za den ujedeme. Hned zvou na pivo, nebo domů, nebo přinesou, co doma mají (není toho moc, o to hloupější je něco si brát, ale někdy se nedá odmítnout). Každý druhý pracoval, nebo brácha pracuje, v Čechách. Nebo byli v Československu nebo ve východním Německu se sovětskou armádou (ti starší). Na druhou stranu ve městech se žebrá, pravděpodobně i krade. Asi bude rozdíl mezi starší generací, a dospívajícími gaunery (snad nejsou všichni stejní). Co se ukradených kol týče, v českém kempu by se mohlo stát totéž, jen s tím rozdílem, že policie by nic nevyřešila (tedy asi, nechci se jich dotknout …). V každém případě: nic nenechávat bez dozoru, ani přes den. Hlidat autobus, auto, stany, kola.
Koho jsme potkali, každý buď pracoval, nebo má někoho, kdo pracuje v Čechách. Často i v Jablonci nebo v Liberci. Tím spíš se přátelí a zvou na pivo, pomůžou s nalezením noclehu nebo pitné vody. Často umí dobře česky. Zážitky s lidmi silně kladné.
Jediný zápor (kromě patálie s krádeží) – ty odpadky. Evropa se začíná prosazovat hlavně v pet lahvích, a oni nejsou zvyklí se tím vůbec zabývat. Popelnici jsme viděli asi dvakrát za dva týdny. Nahází to za barák, co příkopu, do lesa, do řeky, nebo kamkoliv na hromadu i mimo ni. Řeky jsou plné odpadků, břehy poseté tisíci pestrobarevnými petkami. Koupete se v řece a pet lahve volně plují kolem vás.