Prohlášení: Následující řádky mohou být pro manželky, přítelkyně, matky a jiné rodinné příslušníky vodákovy rodiny, nebezpečné jejich duševnímu a psychickému rozpoložení a autor nenese zodpovědnost za případnou újmu, kterou jim následující řádky mohou způsobit.
Pátek - den odjezdu
14:11 – Už 5 hodin předělávám protokoly. Když se cvičící po čtrnácti dnech doma s pásovým oparem konečně dostane k tomu, aby vám opravil protokoly, a vytkne vám při tom tisíc maličkostí, které zaberou strašně dlouho, litujete, že nebyl první, koho pásový opar zabil. Dvě hodiny do plánovaného nakládání auta, stále nemám sbaleno.
Píše Vašek, jestli se náhodou nenudím, že bych mohl dojít nakoupit. Vřele odmítám. V odpovědi se dozvídám, že nejsem sám, kdo nestíhá.
16:10 – Vyzvedává mě Vašek. U loděnice se scházíme s Makem.
Po páté vyrážíme na výlet po městě. Sháníme plyn na vaření. Nakonec ho kolem šesté kupujeme na benzínce v Hodkovicích. Jedeme přes Plzeň, kde v devět večer nakupujeme v liduprázdném Tescu. Dále na Mnichov a podél Bodamského jezera vyhnout se rakouské dálnici přes Bregenz.
Sobota
Zjištění dne: Zvedat od zadu je fajn, ale klasicky je to jistější.
Ve 3:30 uleháme ve Švýcarsku poblíž dálnice pod širákem do spacáků. Kolem sedmé nás probouzí déšť, dospáváme v autě. Rozhodujeme se, kam pojedeme a škrábeme se na San Bernardino odkud pomalu v mlze a dešti klesáme do údolí. Koukáme na Moesu. Nemá moc vody a vypadá spíše jako zvlněnější Paraplíčko s pár zajímavějšími místy. Nakonec padá volba na Calancascu z Arviga do Busena. WW IV-V mě na rozjezd nepřijde moc dobrý nápad a vstupenka 100 metrů WW V už vůbec ne.
Při prohlížení potkáváme Musku s Honzou Kolářem, kteří se sem přijeli podívat na cestě domů. Lehce mrholí. Podívají se do koryta a se slovy, že je to suchý jedou pryč. Pokud jezdíte celý týden brutální nadstavy jako oni, optimum vám přijde prostě málo.
Převlékáme se do hydra a sedáme na vodu u parkoviště nad Arvigem. 300 metrů na rozjezd a je tu vstupenka. Optimální cesta je stupeň středem a pak co nejvíce doleva, přes kámen skočit do proudu, dva válce a na začátku laguny ještě jeden menší. Všechno dávám, ale poslední válec mě otáčí hlavou dolů. Jeden pokus o zvednutí odzadu. Nervy a ledová voda pracují a já krysím. Vašek mi hází házečku, a trefuje se na první pokus. Loď končí hned v dalším 2m stupni zapíchnutá pod stromem, který je zde vzpříčen. <VV: Když obtížně taháme kajak zpod špalku, říkám si, že ta krysa nebyla úplně od věci, uf. > V tom samém válci bojuje i Mako, ale nakonec zvedá a odjíždí do další kaskády, kterou si dává cvičně na oči.
Přemýšlím, jestli tu mám vůbec co pohledávat a sbírám morál. Zklidnění na WW IV. Sem tam vypečenější váleček, nebo průjezd, často prohlížíme (pozn. S odstupem času bych označil frekvenci prohlížení spíše za občas, oproti jiným řekám, které následovaly), ale vše se dá. Paralelně s námi jedou dva Italové. Jeden z nich v jednom ze stupňů plave, ale sám vylézá, jen loď pokračuje. Nakonec ji Vašek prohlížení nachází o kilometr níže, hned vedle sifonu přes půl řeky.
Končíme pod jezem v přehradě. Vašek vyváží jednoho z Italů pro auto a on mu radí spoustu řek, které bychom měli zkusit. Odpoledne přejíždíme a koukáme na dvě z nich, ale obě jsou kvůli přehradám suché. Po delším rozhodování jedeme na jih přes Locarno, kolem Lago Maggiore. Rozhodujeme se pro Stronu (tu východně od Sesie) a tak stoupáme jejím údolím nahoru. Stále s přestávkami prší, místy i leje a blýská.
Za soumraku nacházíme místo kousek od vody u garáží a spodní stanice zásobovacích lanovek nad vesnicí Marmo. Vaříme, popíjíme, jdeme spát. Ač jsou večer chvílemi vidět hvězdy, v noci opět prší.
Neděle
Zjištění dne: Pokud se ti něco na řece nelíbí dopoledne, nejezdi to odpoledne na oči.
Ráno vidíme okolní údolí v kráse, kterou nám dovolí nízké mraky a lehký déšť. Pomalu snídáme, balíme stan a vyrážíme prohlížet Stronu, která teče stále pod námi. Vždy kus popojedeme autem a koukáme ze silnice dolů. Mako vyráží napřed a po chvíli ho ztrácíme, přejíždíme proto o kus níž a čekáme, že k nám dorazí shora. Vašek mu vyráží naproti, já zapisuju cestovní poznámky. Po chvíli doráží Mako z opačné strany, než jsme ho čekali, pohyb pěšky je tu někdy rychlejší než autem. Teď chybí pro změnu Vašek, ale i ten po chvíli doráží.
Na Stronu nasedáme v místě, kde jsme spali, u zásobovacích lanovek k domům. Pěkné, značně zablokované koryto s občasným oddechnutím v bazéncích. Často prohlížíme. Je zde několik vypečenějších míst vždy, když se koryto zúží ze svých normálních 10 metrů na 2 až 4 metry. Tím netvrdím, že v širokém korytě je nuda, jen to tam není takový hukot.
Všechno dáváme, až na ošklivý válec za jednou z lagun. Vlevo je kamenná plážka a obrovský kámen, kolem kterého všechna voda valí vpravo z metrového stupně do polozavřeného válce. Napravo pidivracák, že by se tam ani Machito nevešlo, který přechází do vody vybublávající o skalní žebro a vracející se do válce. Vlevo podemletá skála a pod ní též miniaturní vracák. Voda odtéká za válcem dvoumetrovou mezerou mezi kamenem a skalním žebrem. Vašek jede, ale není tam vidět, naštěstí projíždí. Já a Mako přenášíme.
Pokračujeme dál. Na tomhle úseku jsou tři jezy, za našeho stavu všechny tři bez problému jetelné. Nejzajímavější byl prostřední jez- čistý šestimetrový vodopád. Prohlížíme a zleva skáčeme. Protože je hrana zalomená skoro o 90°, snažíme se hodně boofovat vpravo, abychom se odklonili od válce tvořeného vodou dopadající zprava. První jede Vašek, pak Mako, nakonec já. Optimálně boofuju, šestimetrový polet a padám úplně naplocho do probublané vody dole. Celkem slušná rána do zad, ale na to, že to byl můj první vodopád dost dobrý.
Kus před vysedačkou se koryto rozšiřuje a Strona ztrácí na obtížnosti. Níže na nás čeká poslední jez. Skluzavka po desce odtékající do skalní pukliny široké tři metry, kudy všechna voda v levotočivé zatáčce padá o metr níž do velké laguny. Najíždím přesně po vrchu hlavního proudu a v klidu mě to vynáší do laguny, kluci si dávají zábavnější variety. Vysedáme. Asi 200 metrů pod námi je další vodopád, asi pět metrů vysoký do velkého bublajícího hrnce o průměru alespoň deset metrů. Hrana je oblá, boof by byl těžký, záchrana těžká až nemožná.
Vašek jede na kole pro auto. Je zajímavé, jak si nás tu všichni prohlížejí, zdraví nás a usmívají se na nás. Na druhou stranu člověk v neoprenu na kole je zajímavý zjev. Nicméně sem asi moc turistů nedorazí, tak to asi bude tím.
Dáváme pozdní oběd a relaxujeme na sluníčku, které se právě objevilo. Kolem páté sedáme na vodu na druhé kolo. Jestli jsme dopoledne každou chvíli prohlíželi, tak teď jedeme dle taktiky: kdo první pozná místo, jede první. Pěkně to sypeme, eskymuju méně než dopoledne, paráda.
Přijíždíme ke stupni s ošklivým válcem. Bez prohlížení nejdříve Vašek následovaný Makem jedou. Bohužel si špatně pamatuji nájezd a tak skáču přímo do středu válce. Ten mě hází vlevo pod převis skály a vracák mě natahuje zpátky do válce. Začíná ta pravá sranda. Silný proud mě otáčí, zvedám. Ještě jednou. Pak se na chvíli ustáluju úplně vylehlý do roviny s hlavou těsně pod vodou. Chvíli to se mnou hází, pak mě proud znova protáčí, dávám cartwheel a jdu ven z lodi. Jestli to v lodi nebylo nic moc, tak bez lodi je to nesrovnatelně horší. První kolo se ještě podívám na hladinu, další už ne. Stále si držím pádlo. Ztrácím orientaci, kde je nahoře a kde dole. Musel jsem dát už aspoň čtyři kola. Dochází mi dech. Napadá mě sundat si vestu a válec podplavat. Zoufalá snaha odrazit se ode dna a nadechnout se. Stále to se mnou hází a najednou klid. Nějak mě to vyplivlo. Přesto, že proplouvám dvě klidné laguny možná tři metry dlouhé, nedokážu doplavat ke břehu, jsem úplně hotovej. Vašek mi hází házečku, která dopadá snad 30 cm od natažené ruky, ale nedokážu udělat ani to jedno tempo a chytit ji. Na poslední chvíli, před další zablokovanou pasáží se chytám kamene, na který vylézám a pak z něj skáču do vracáku a na břeh. Vydýchávám. Pádlo jsem udržel, loď opouští válec chvíli po mně a pokračuje dál, nestíháme ji chytit. Kluci jedou za lodí, já vyrážím po břehu.
Lezu po kamenech, prodírám se roštím, kluci nikde, když najednou vidím, jak plave můj Madness pode mnou na začátku laguny. Skáču pro něj a do krásně modré laguny a vytahuju ho na kámen, kde vylévám. Zjišťuju, že někde dal čelo, takže špice je ohnutá nahoru a proud mi vyrval z lodi přední pěnovou vzpěru, která byla upevněná šroubem naskrz. Házečka i loďák v lodi zůstaly. Loď nechávám na kameni a vylézám na silnici, sám nepojedu. Tam potkávám Maka, tak slézáme dolů a společně dojíždíme 300 metrů, kde na začátku klidnější pasáže čeká Vašek.
Dojíždíme úsek, skáčeme jez a vysedáme nad vodopádem. Jestli jsme dopoledne jeli tento úsek přes čtyři hodiny, teď jsme ho i s lovením zvládli za hodinu a půl.
Vracíme se na stejné místo jako předešlou noc. Okolo prochází zřejmě jeden z vlastníků okolních domů. Usmíváme se, zdravíme, on taky. Večeříme, slavíme druhou rozplavbu zájezdu a jdeme spát.
Pondělí
Ráno je jasno, svítí slunce. Snídáme, balíme a vyrážíme proti proudu za stálého nahlížení přes svodidla kamsi dolů, kde by měla být řeka, ze které toho přes hustý porost není moc vidět. Po necelém kilometru se zdá, že shora je to nesjízdné. Převlékáme se a slézáme prudkým svahem pod lískami k řece.
Na úvod hned pěkná peřej. Voda padá po skalních žebrech do šikmého válce zakončeného kamenem uprostřed, dále esíčko a stupeň do bazénku. Kluci jedou celé, já nasedám pod válcem. Opět skoro pořád prohlížíme. U velkého kamene s plážkou vpravo mizí všechna voda v třiceticentimetrové mezeře mezi dvěma podemletými kameny. Přenášíme, nasedáme alpinstartem ze tří metrů do průzračné laguny.
Kus dále padá řeka do krátké soutěsky po čtyřmetrovém slide-o-vodopádu. Následuje dlouhá plotna zakončená válcem, lagunka, dva stupně, poslední metr široký do bublajícího válce. Kluci jedou, Vašek přemýšlí, že zkusí zkrátit Machito nájezdem bokem do posledního stupně, ale nakonec si to rozmyslí. Pod stupněm zvedá. Pro změnu nasedám alpin startem ze čtyř metrů. Dále pokračuje nám již známý úsek. Dnes je méně vody, častěji škrtáme o kameny, řeka se stává techničtější a některé vracáky více bublají. Jezovodopád si užíváme, můj freestylový válec prohlížíme a všichni přenášíme. Pod skálou vlevo je zřejmě několikametrová jeskyně! Dojíždíme na vysedací místo, jedu na kole pro auto. Cestou ještě nabírám z pramene vodu. Už od rána jsem nějak mimo a když se vracím, tak přejíždím možná o 8 kilometrů vysedačku, kde čekají kluci, což je moc nepotěšilo, protože je chvíli bouřka a celkem chladno.
Vaříme polévku. Nechce se mi už dnes pádlovat, tak po jídle přejíždím autem nejdříve k románskému mostu kus níže, kde kluky fotím. Pak sjíždím až k domluvenému jezu, kde čekám asi hodinu a půl. Když stále nejedou, jdu se podívat k autu, kde je potkávám. Vašek zlomil pádlo, tak vylezli a přišli dva kilometry pěšky. Další pokračování po řece vypadalo prý extrémně, možná je tam dokonce sifon přes celou řeku. Balíme, svačíme a přejíždíme na Anzu.
Cesta do údolí, 20 kilometrů podél jezera a zase vystoupat nahoru. Na konci údolí Anzy je slavná Monte Rosa (dle mapy, reálně jsme viděli jen mraky a zasněžený hřbet). Dle popisu je Anza WW III-IV. Dle pohledu do koryta suché suťové pole s dvěma elektrárnami. V dobrém rozpoložení u jedné postupně zvoníme na všechny zvonky a mou lámanou italštinou se ptáme na vodu. Prý není a nebude. Prohlížíme si tedy alespoň místní věže a kostel. Po pokusu zeptat se na vodu paní v hospodě definitivně vzdáváme a sjíždíme zpět do údolí k Toce. Zde nacházíme luxusní spaní, minimálně kilometr od všech obydlí, mezi loukami a lesíky na břehu řeky. Děláme oheň, vaříme bramborové knedlíky s cibulkou a dvěma druhy zelí. Po vydatné večeři rovnáme špici pomocí 2 kotlíků horké vody, klacků a špalků a před půlnocí uleháme pod širákem.
Souřadnice (Autor doporučuje použití Google Street view pro předběžnou prohlídku míst):
Strona:
spaní a nasedačka - 45.911697N,8.311818E
nejvyšší místo, odkud jsme jeli - 45.916074N,8.305711E
vysedačka klasika - 45.908341N,8.348349E
nejnižší vysedačka - 45.903267N,8.365721E
spaní u Toce - 45.992748N,8.314745E
Fotogalerie zde:
https://picasaweb.google.com/Jablooonec/2012_05Piemonte