Pro letošní pádlovací výpravu na nafukovadlech jsme chtěli do míst s minimem přesunů. Volba nakonec padla na oblast kolem města Lienz na jihu Rakouska.
Odjezd byl jako vždy dramatický. V předvečer jsme všichni byli na festivalu Mezi kopci na Tajvanu. Ráno nevyspalí jsme zabalili a kolem poledního jsme vyrazili směrem na jih. Nakonec nás vyrazilo 7: Mako, Křapík, Tíva, Maruška, Jarda, Linda a malý Tomík. Bohužel u Benátek n/J nás zradila zadní poloosa a auto se s rachotem a poskoky zastavilo. Jarda nás vyhání z dálnice, sám za dozoru Tívy lehá pod auto a snaží se nezbednou poloosu vyndat, aby mohl odjet z dálnice. Mezitím si pro Lin, Marušku a Tomíka přijíždí Lindiny rodiče z Bakova. Mako a Křap se vydávají stopem do Jablonce pro jiné auto. Jardovi se podařilo nejdříve poloosu zasunout zpět, pomalu sjet z dálnice a poté po 3h boji z auta vypreparovat a dojet do Bakova za děvčaty. Stopaři dostopovali do Turnova, kde navazoval autobus do Jablonce, a vrátili se s Kořínkovic Sharanem a Lindinou SX4. Uznali jsme, že se už neposkládáme do jednoho auta. Překládáme věci a v 19h podruhé vyjíždíme. V Kaplici tankujeme a konstatujeme, že den byl příliš náročný na pokračování dál. Na opuštěné silničce uleháme do lesa, na dobrou noc něco popijeme dnešním oslavencům, Jardovi a Křap, na zdraví. V noci nás probudili dvě přeháňky, jinak klid. Ráno rychlá snídaně, zabalit, sebrat pár hub a valíme. Hranice, dálniční známka. Příjemným překvapením je prodloužení rakouské dálnice blíž k našim hranicím. Linz, Salzburg, tunel pod Katschbergem, Gmund a ve Spittal an der Drau odbočujeme do údolí naší první řeky - Moll. Z okna pozorujeme vlnky, voda dobrá. Ve Flattach nasedáme konečně na vodu. Slunce svítí a do duší se nám rozlévá klid. První půlka je WWII, druhá je prokládána WWIII a podle kilometráže končí WWIII+. Z mírného pohoupání přechází řeka do vyšších vln. O závěsy a nějaké serfování není nouze. Krásná pasáž je podél kopce s kostelíkem sv. Daniela. Závěrečný dojezd je na super vysokých vlnách do přehrady pod Kolbnitz. Na Jardu doléhá únava z rušného začátku, jednak celé výpravy a i splutí, protože si střihnul jednu krysu. Pěší tým navštívil Raggaschlucht, soutěska s vodopády, žebříky, chodníčky a se spoustou vody ve vzduchu. Spaní jsme vyhlédli u pěšího mostku u Semslachu. Vaříme rizoto, povečírkujem a spíme pěkně pod širákem pod oblohou plnou hvězd.
Ranní slunce nás tahá ze spacáků, posušíme rosu a míříme k dnešnímu cíli, řece Isel, hodinka cesty. V Lienzu vyhlížíme poslední stupeň, zda má smysl k němu jezdit. Ale vidíme ho jen z mostu, velký ruch a chaos nám nedovolil zastavit a tak jedeme na začátek města, pod hrad a lanovku, kde budeme končit. Až nás holky vyloží, sjedou sem a pujdou na lanovku. Nejdříve se jedeme podívat na Isel katarakt, na Jardu z toho jdou mdloby, ale je jasné, že to není náš dnešní cíl. Sjíždíme na rafťáckou nasedačku nad Hubenem. Na první pohled je jasné, že to nebude zadarmo, pěkně to valí. Oproti kataraktu pohoda. Opět volíme variantu lehkého oblečení, je vedro, dole to vypadalo poklidně. Později litujeme. A vyplouváme. Rychlost, vlny, válce, vím jedno, hlavně neplavat. Pěkně nás to zalévá, vyléváme co 30 metrů. Isel je pěkně ledový. Říkám si, že pod Hubenem se to bude zklidňovat, ale zatím se tak neděje. Křap nás straší nějakým stupněm, co prý byl v kilometráži, jedem s očima na stopkách, aby jsme do toho nevlítli. V řece jsou skály, kameny, za některými vývary, kam nechceš. Ale taky ostré rozhraní a super vracáky na zavěšování. Všichni jsme zmrzlí, ještě když se schová sluníčko, tak se klepem. Zítra berem bundy. Voda se pomalu zklidňuje ale objevují se hrázky s pěknými válci - vývary. Nakonec dochází i na stupeň, 5m vysoká pozvolná klouzačka s vlnami a válcem nám nepůsobí obtíže. Pěkná rychlost. Po chvilce stavíme vpravo, dřevěná vyhlídka s naučnou tabulí, čas rozmrznout. Smutně zjišťujeme, že Tívův foťák v loďáčku nevydržel nápor vody, no je co sušit. Půlhodinka na sluníčku a dojíždíme poslední km, ještě pár vlnek a jsme pod hradem, kde končíme. Vysedačku přejíždíme, tak nás na závěr čeká probíječka křovím. Jdem se podívat na hrad, kde potkáváme zbytek týmu. Po svačince dobalíme a jedeme k Lieseru hledat spaní. Cestou projíždíme húlavu a atakují nás kroupy, nakonec stojíme půlhodinu před padlým stromem. U Lieseru je po bouřce, po chvilce hledání spíme na zapadlé louce nad dálnicí.
Ráno, po převezení auta na konec lehčího úseku, nasedáme na konci Gmundu na 200m do Malty a s ní vplouváme do Lieseru. Po včerejší bouřce už voda odpadla a odbarvila se z hnědé na průhlednou. Sice cítíme únavu předešlých dní ale vyplouváme s nadšením. Není to takový šupec, připomíná mi to Jizeru z Mýta. Když prohlížíme stupeň, nejtěžší místo, koukáme, jak to sama projíždí tívova loď. Sedáme do Pálavy a perem to středem bez nějakých problémů a valíme za kajakem. Jako každá správná loď, sám zavěsil za zatáčkou v tišině. Připínám ho a svážíme ho ještě kousek ke konci navigace. Pokračujeme dál bez nějakých zákeřných míst. Ještě jsme se obávali dvou průjezdů kolem skal, ale propluli jsme čistě. Zanedlouho jsme u auta. Řešíme co dál, já i Jarda by jsme jeli dál, Křap i Tíva se moc necítí. Nakonec Tíva vysedá a dělá nám podporu a fotografa ze břehu. Řeka přitvrzuje, vlny se zvětšují, častěji vyléváme a Jarda eskymuje. Potkáváme se s partou kajakářů, se kterýma dojíždíme ke slalomce. Prohlížíme, dumáme, ale pojedem. Já jsem si pamatoval jen nájezd, pak jsem si už myslel, že tam nic extra není. No, nebylo tomu tak. Nájezd dáváme při pravé straně, objíždíme megaválec, pak pokračujem na střed, kde nás lízne další válec, který nás tak zaleje, že mažem ke břehu vylévat. Z tišiny se teď musíme probojovat ke středu, ale silný proud nás spláchne do válce, opět zaliti přepadáváme šikmo do dalšího požeráku, vidím, jak se pálava láme a jsme tam. Oba se nemůžem hned vyhrabat z popruhů a hlavou dolu projíždíme další válec. Vidím, jak Křap plave před špicí, křičím na ni, ať plave ke břehu, moc se jí nedaří. Držím loď i pádlo a bojuju ke břehu. Následuje krátká tišina, musím se dostat ke břehu mi zní hlavou, makám jak o život a na konci tišiny jsem tak metr od břehu, chytám se hrázky, stahuji se z proudu ke břehu, vyhazuji pádlo na břeh, teď udržet loď plnou vody, ale daří se. Postupně se vylévá a parkuje u břehu. Největším zádrhelem byl loďák od pálavy, který se naplnil vodou a hrozně táhl. Křap mezitím proplavala tišinu s proudem a zachytila se na středu na kameni, celá šťastná, že se může konečně nadechnout. Beru házečku, házím a přitahuji ji k sobě. Kluci přibíhaj a pomáhaj Křap z vody. Zachráněni a máme vše :-) Trochu nám to srazilo sebevědomí, ale nedáme se. Vymýšlíme bezpečnou trasu a jedem. S výjezdem traverzujeme do leva a levým středem objíždíme největší divočinu. Prohučíme pořádný válec a stavíme kousek pod tišinou, kde má Jarda kajak. Vylejeme a jedem dál. Vybíráme cestu po hladší vodě ale i tak jsme opět zaliti, stavíme vlevo pod skalní stěnou a vidíme Jardu hlavou dolů. Zvedá vysmátý od ucha k uchu. Poslední zatáčka a končíme u vodočtu na konci trati.
Vykoupat, zabalit, přijíždí pěší tým, uvařit a ještě vyfotit a vykoupat. A je čas vyrazit domů. Cesta ubíhá, brzdí nás jen zácpa v Linzi, kde se potkáváme s Šípusem. Nad ránem jsme šťastně doma. Zbývá poděkovat Všem za pěkný zájezdíček a těšit se na další. AHOOJ Mako
