Jizerské českopolské tisícovky 29.1. 2012
Akci pro nás připravil Honza. Lyžařský výlet naplánoval na slunečné bezvětří a na modrý extráč. Trasu vyšpekuloval ideálně, všech 28 tisícovek se mu vešlo do 100 km.
Tradice objíždění českých tisícovek je stará přes 30 let. V roce 2007 jsme však vstoupili do Schengenského prostoru, čímž se tisícovky Jizerek naráz rozmnožily na dvojnásobek a tak jsme chtěli ty chudinky opomíjené polské vzít do party.
V 5:00 vyjíždíme autem z Jablonce, v Harrachově nabíráme kolegu Honzy, jehož úkolem je odvést auto zpět a v šest vyjíždíme z Jakušic. Cichu Róvniu a Krogulec jsme po upravených 
trasách absolvovali za tmy. Svítání nás zastihlo na Vysokém kameni, byl z něj úchvatný pohled na vycházející slunce, které se vyhouplo za Sněžkou, ale dlouho jsme se kocháním nezdržovali a pádili dál. Celou cestou po Vysokém hřbetu až na Polanu Izerskou jsme nepotkali živáčka. Jeli jsme liduprázdnými horami v jiskřivém prašanu. Lidskou přítomnost prozrazovala jen prošláplá stopa. Ovšem na Vysokou kopu a Zlaté jámy už jakákoliv známka lidské přítomnosti chyběla a my projížděli panenským sněhem jen ve špalíru sněhem obalených smrků. A ta panoramata a ta dohlednost, no prostě nádhera.
Na vrcholu Sine Skalki je Radka panoramaty uchvácena moc dlouho, ve sjezdu jí mizíme z očí, na křižovatce neví kudy a nechává se zlákat lépe prošláplou, ale špatnou odbočkou. Naštěstí jí přišlo divné, že by trasa po tisícovkách vedla dolů do údolí, telefonem se nechala navést zpět do správných nadmořských výšek a sprinterskou vložkou nás zase dohnala.
Pěkný, v létě problematický, byl přejezd ze Stogu přes Smerk na Smrk. Tam se to tedy výletníky už jen hemžilo. Na Smrku jsme stanuli těsně po 11:00. První polský výlet jsme měli za sebou a čekal nás ten druhý těžší český. V této chvíli GPS jasně ukazovala, že náš průměrný pohyb vpřed je pouhých 6,3 km/hod a že náš předpoklad, že se to do světla stihnout nedá je správný. Sjezd ze Smrku byl luxusní, v peřinkách prašanu jsme to křižovali kolem Nebeského žebříku, jen se nám od běžek prášilo.
Za poledního slunce jsme si užívali přejezd přes Střední hřbet na Jelení stráň. Na Pyramidě jsme si zasloužili občerstvení, za 20 min., které nám náčelník na odpočinek dopřál, jsme do sebe stihli nahrnout trochu polívky a nějaké tekutiny a šup, šup, zpět do stopy!
Na Bukovec jsme nemuseli, kontrolní razítko je na úpatí v lomu, teda „vrchol“ za darmo. Hodně jsme ovšem bojovali s výstupem na Zámky a navíc při sestupu jsme udělali snad jedinou chybu, že jsme se nevrátili po vlastních stopách zpět do sedla, ale spouštěli jsme se krkolomným balvanitým terénem na Knížecí a zbytečně ztráceli výšku. Pak nás čekal kousek po upravených stopách zpět na Vlašský hřbet, kterým jsme projeli k Černému vrchu, odměnou nám je opět nádherný sjezd prašánkem ke Kůrovci. Milíře chceme dobýt od Mariánskohorských bud. Zde to přestává být zábava a začíná být boj se sebou samým. Pavel a Jula jsou rozumní, ukončují akci a sjíždějí do Josefáče na vlak.
My ostatní nerozumní pokračujeme. Přece to nevzdáme, když jsme se už dostali tak daleko, tak to dobojujeme. Ani ve snu nás nenapadlo, že v této chvíli máme před sebou ještě dalších 6 hodin jízdy. Přejeli jsme Milíře a šero nás zastihlo na Jizeře. Zbytek jsme absolvovali jen za svitu čelovek.
Cestou na Smědavskou horu toho začínáme mít plné zuby, navíc začíná foukat, stopy jsou zaváté, šlapeme si svou a vrchol dohledáváme s pomocí GPS. Na Poledních Kamenech trochu chytám nerva, údajná zkratka od sněžnic, po které jsem teda fakt jet nechtěla, vede do kopce dost podezřelým směrem a k tomu se na ní ještě strašně boří hůlky. Ale co si tam nestřihnou ještě jeden skišpás, přece nepojedeme po pohodlné prošláplé stopě, že jo.
Další zásadní krize je na Rozmezí, kdy se do vyčerpaných těl snažíme dostat nějakou potravu a tekutiny, ovšem protestující organismy se začnou bránit a scvrklé žaludky odmítají cokoli přijmout. Nevím jak ostatním, ale mně je blbě od žaludku. Na Sněžných věžičkách Radka a Honza něco kutí (Honza se snaží pozřít zmrzlý chleba, zatímco Radka se krčí v bobku za smrčkem) a tak si jedu pomalu napřed. Černo černou tmou prostupuji na Černou horu, kde mě dvě světýlka zase dojedou, no hlavně, aby mi neujeli.
Do sedla Holubníku je to i za tmy krásný mírný sjezd. Holubník je v pohodě, ale pak je tam krkolomný terén, kde se v létě skály překonávají po žebřících. Chabě protestuji, že to nesjedu, prohlášení neboj, teď to bude zapadané sněhem, mě moc neuklidnilo. S nějakým neohrabaným pádem jsem se nakonec na Ptačí kupy dostala. Ještě poslední fotka u oranžového pytlíku s razítkem a hurá dolů kolem posledních smrčků k magistrále. Máme to 30 minut do odjezdu posledního autobusu, vypadá to, že to nestihneme a tak nejméně 5 minut manipuluji s promrzlým mobilem, abych zajistila odvoz z Bedřichova.
Do Bedřichova přijíždíme ve 20:42. Vojta s autem na nás čekal, ale kroutil hlavou a říkal, že jsme taky mohli trochu máknout a autobus stihnout, vždyť právě odjel. Kdybych se na rozehřívání telefonu vyprdla, tak bychom ho opravdu stihli. Jsme totálně hotoví, ale celkem spokojení, že jsme to dokázali. Nejsem moc přesvědčená, že bych si dala repete, leda s přespáním na Jizerce.
Text: Iva, Foto: Iva a Radka, Mapy: Honza
Rekapitulace:
Účastníci: Radka, Iva, Honza, Pavel, Jula
Termín: neděle 29.1.2012
Vzdálenost: 98 km (z toho 37 km po upravených trasách)
čas celkem / pohybu: 14:53 / 12:56 hod
průměr celkem / pohybu: 6,5 / 7,6 km/h
převýšení: 2 165 m
teplota: -9st až -4st
sníh: hluboký prašan
Výškový profil:
Komentáře
2 Komentář odeslán