Já se na to vyprdnu! Kamenice na sv. Štěpána
Mohla jsem být doma a válet se celý den v pyžamu. To mám nejradši. Požírat kokosky. Pít milovaný čajíček. Troll to vychytal, zůstal v posteli. Ale místo toho mě rodiče ukecali, abych jela s nimi na Paraplíčko. Že teče 18 kubíků. Pěkný váleček na začátku! Už před loděnicí jsem si naťápla kvalitní louži se super bahýnkem. Dojeli jsme na Paraplíčko a Vašek oznámil, že se jede na Kamenici na nějakou divnou žábu. Co já vím, co je ta žába, ale nelíbilo se mi to. Čula jsem nějaký podraz. Moc to na vodě neumím a bála jsem se, že se cvaknu. Ještě byla zima. Studená voda. Auta zabočila na lesní pěšinku, kde naše auto narazilo do šutru a bouchlo to. Začínám se převlíkat za mrholení a k tomu zrovna projíždí vlak plnej lidí. Ještě mávaj. Mám neoprenky s dírou na patě vylepšený chlupatejma ponožkama. To aby mi nebyla zima.
V růžovejch kroksách se táhnu podél potoka kamzičí pěšinou a málem mi ze svahu sjede loď. Necítím se jako pardál či pardálice neboli zdravé (otrlé) jádro přípravky. Přijdu si jako blázen. Neměla jsem jet. Vojtové už jsou v dáli a asi se těší. Rodiče vypadají spokojeně. I Vašek.
Sedím v kajaku. Přijde mi, že mě to práskne i ve vracáku. Je to rozdíl od Mšena a Paraplíčka. Přenáším za ostatními. Kloužu, padám na kamenech. Vleču se.
Loď mi spadla na nohu. Pádlo mi při přenášení překáží. Tak jsem ho zahodila i s chňapičkama (Asi to mám po mamince. Když byla malá a učila se na běžkách, tak je taky v Krkonoších zahodila do lesa).
Znovu nasedám. S vypětím sil několikrát traverzuji proud.
Je to tu divočejší než předtím. Prý mi to jde, hulákají dospěláci. Moc jim nevěřím. Ségra umí líp a vozí se na topíčku s Vaškem. Já musela na podzim do ozdravovny a ona si trénovala na Paraplíčku ježdění. To je nefér! Jde jí to.
Vašek povídal: „pojeď Bětko vejš“. Jedu a skončila jsem na kameni uprostřed řeky. Nemůžu nic. Sedím uprostřed. Pádlem nedosáhnu do vody. Ani na jedný straně. Jsem jak ropucha na kameni na peřeji Žába na Kamenici. A ještě se od dospěláků dozvím, že je to super, že se mi v téhle pozici nemůže nic stát. A že mám být ráda.
Pak mi přijel Vašek na pomoc. Strhl mě do vody. A já začala ječet, jak jsem se lekla. Když jsem se vzpamatovala, zjistila jsem, že mě drží a splouvají se mnou do vracáku.
Prohodily jsme se se ségrou. Hurááá. Na topíčku je to lepší.
Vašek mě při ježdění učil náklony a zavěsit se. Dolů po proudu to bylo fajn. Jezdili jsme do vracáků. Trénovali. Majdě to krásně šlo. Klukům taky.
Cestou peřeje výborně cákaly. Hlavně Vošmenda. Spadlý strom ve vodě dělal potíže jen tátovi. Všichni přejeli, tatínek podsoukal. Pak už jen klídek a pohodička až na Paraplíčko.
Tam jsem byla po chvilce už hodně zmrzlá a šla se převléci. Ségra přesedla zpátky do topíčka.
Chtěla bych si postěžovat na svojí maminku. Jelikož mi nešly jako vždycky sundat neoprenové kalhoty, poprosila jsem maminku o pomoc. To jsem neměla dělat. Maminka vymyslela, ať si sednu na jakousi skládací židli a dala jí na okraj terasy domku. Aby dosáhla a ja neseděla na studené podlaze. Maminka zatáhla a pak zarvala za nohavice. Řekla: „ Bětko drž se a hlavně nespadni se židlí“. Pozdě. Už jsem letěla. Jak se mám asi držet zmrzlejma rukama na vratký židli? Dopadla jsem holou nejmenovanou částí do bahna z hrozný vejšky. Maminka se smála a mě to vtipný nepřišlo. Podle mě to bylo spíš k pláči a bolelo to. Plakala jsem. Pak mi ten zmrzlej zadek plnej bahna začala starostlivě otírat těma chlupatejma ponožkama z děravých neoprenek. Naštěstí to kluci neviděli. Možná si to teď přečtou, ale to už nebude tak hrozný. Vojta Jakubík mezitím, co já padala na zadek, dělal své nejlepší svíčky. Dvakrát to skončilo eskymákem. Prý byl osvěžující.
Pak už bylo pozdě a Vojta B. musel k babičce na sváteční oběd. Maminka si mě pak udobřovala čajíčkem a makovcem. No, nevím. Jó a nejlepší jsou Vaškovy vyhřívané sedačky, a né jako to naše vymrzlý auto co netopí. Prsty mi pořádně rozmrzly až doma. S nohama u kamen už mi to dnešní ježdění přijde lepší.
Bětka Vr.
